Když jsem jako praktikant poprvé šla učit, ještě teď si vzpomínám, jak se na mne, po vstupu do dveří, otočilo několik desítek párů dětských očí. Bylo to na jaře a budova základní školy se hřála v teplém hávu slunečních paprsků. Už si nevzpomínám, co jsme tehdy probírali, ani jak vypadala ta třída, ale na dětské pohledy, které mne zkoumavě provázely od dveří až ke katedře, nezapomenu nikdy. Ale to důležité jsem vlastně neřekla. Byla to hodina dějepisu, předmětu, který jsem vždy milovala natolik, že jsem se rozhodla, být jeho učitelem. Milujícím učitelem.  Jak mi kdysi o přestávce řekl jeden můj žák. „Paní učitelko, dějepis mám opravdu rád, protože vy ho vyprávíte…

Před několika týdny jsem vyměnila svůj maskovací oděv vzor zima (který jsem tady ve slabé chvilce ukázala), za maskovací oděv vzor jaro. Vzhledem k tomu, že příležitostí hezky se obléknout opravdu moc není, podlehla jsem marnivosti a pořídila si nejen novou bundu, ale dokonce jsem k ní sladila i boty. Moje fialková kombinace sice budí záblesky závisti a dlouhé pohledy milovnic fialové a růžové, ovšem pokud se ještě vláda rozhodne omezit náš pohyb na perimetr obce, budu nahraná. Proto jsem nákupy doplnila ještě mikinou barvy jarní zelené. Protože sichr je sichr. Celý komplet jsem doplnila ještě o legíny vzor potrava pro klíště. Díky těm epesním dírám zezadu se budou mít…

Zkusili jste někdy číst život ve vesnici přes stopy ve sněhu? Je to docela zábava. Když jsem vyrazila ven, okamžitě jsem poznala, že kromě manžela a našeho psa ulicí nikdo neprošel a u koupaliště jsem zjistila, že se dámy pejskařky včerejším výletem k ohništi docela vyčerpaly a nedošly ani na kraj lesa. Ono je to vůbec nebezpečné, chodit ve sněhu, pokud máte pejska, sousedi tak přesně poznají, jestli po něm uklízíte, jestli ho nenecháváte očůrávat blatník sousedova auta, případně, jestli s ním při venčení nepřekračujete hranice okresu, potažmo nevyrážíte z domu bez psa po zákazu vycházení. Tak bacha na to. Jj, sníh je slušný bonzák. Manželům podezírajícím manželky z nevěry doporučuji…

Dnes ráno se slunce rozmýšlelo, jestli vyjít nebo ne. Hra na schovávanou. Když si člověk ráno přivstane, dozví se spoustu věcí. Kdo ze spoluobyvatelů má nově začínající vztah, podle loučení mezi dveřmi a dámy v negližé, kdo z vesnice se ráno na zahradě otužuje v modrém županu, kdo se prochází v bílém (župany tedy vídám až při návratu a nepravidelně), který pes je po ránu línější než a obvykle a s nervózním pohledem „zrychli než si všimnou, že na to dneska prdím” mne pozoruje z vyhřátého pelíšku, který pes mne rovnou pozoruje s pohledem „zase ty, ty cvoku, na tebe hlasivky plýtvat nebudu” kdo ještě nemá Covid, protože už odfičel do…

Dnes ráno jsem byla v patře zkontrolovat rajčata. Dveře jsem otevírala se strachem, co najdu, protože se přiznám, že jsem veškerou těžkou práci zbaběle přenechala samozavlažovacím truhlíkům a po důkladném zalití jsem své adoptované zelené kamarády ponechala svému osudu. Objevila jsem značně vyrostlé rostliny, naivně se vytahující směrem do okna s vidinou slunce, netuše, že se za oknem skrývá Větrná hůrka a Sibiř zároveň. „No, miláčkové,“ povídám jim v intimní chvilce, kterou by Freud jistě s rozkoší rád analyzoval, „není ten správný čas.“ Z patra naše zelené zahradní království plné rozkvetlých třešní vypadalo klidně a idylicky, ale jako bych slyšela trávu růst a šneky kout plány na to, jak mi…

Včera mne moje báječná sousedka Jarka odchytila venku. “Heleno, nechceš si zkusit vypěstovat rajčata?” “No, já ti nevím,” koktám a blednu při představě toho, jak se snažím neurvat kořínky při marném pokusu šetrně vyndat rajče z hlíny.” “Nevejdou se mi do skleníku” pokračuje starostlivě Jarka a já tuším, že jsme právě dospěly do další fáze mé zahradnické výuky. Začínám cítit svoji prohru a jako bych viděla tu novou zahradní lopatku letící vzduchem se slovy. “proč sis mne před týdnem teda kupovala?” “No.” skoro koktám. Netuší, jak nenávidím přepichování.  “Budu je muset zlomit a hodit na kompost.” Dobře ví, jak na mne. Ochotně totiž adoptuju veškerou zeleninu, co by se měla…

Třicátý červen. Den, kdy se na tváři učitelů objevuje blažený úsměv a z míry je nevyvede ani to, kdyby se studenti chtěli dobrovolně učit.  „Už aby byl konec,“ hlásili jsme si vždy od počátku června, zatímco jsme sledovali vzrůstající nesoustředěnost a neochotu našich svěřenců k čemukoli. Jak by ne. Už se viděli v plavkách u moře nebo u rybníka, když se z mlhy jejich snění vynořila jejich úča se seznam nepravidelných sloves v ruce. Mrcha. Trpělivost a příčetnost učitelů klesá úměrně s pískem v pomyslných přesýpacích hodinách odměřujících konec roku. Začíná to vždycky stejně. Vyčerpáním a pocit, že člověk nechce vystrčit nos ze dveří kabinetu. Konec roku je jako sklenice vychlazeného piva v horkém dni, jako postel s prachovou peřinou,…