Jen tak (postřeh první)

Dnes ráno se slunce rozmýšlelo, jestli vyjít nebo ne. Hra na schovávanou. Když si člověk ráno přivstane, dozví se spoustu věcí.

Kdo ze spoluobyvatelů má nově začínající vztah, podle loučení mezi dveřmi a dámy v negližé, kdo z vesnice se ráno na zahradě otužuje v modrém županu, kdo se prochází v bílém (župany tedy vídám až při návratu a nepravidelně), který pes je po ránu línější než a obvykle a s nervózním pohledem „zrychli než si všimnou, že na to dneska prdím” mne pozoruje z vyhřátého pelíšku, který pes mne rovnou pozoruje s pohledem „zase ty, ty cvoku, na tebe hlasivky plýtvat nebudu” kdo ještě nemá Covid, protože už odfičel do práce (to zjistím taky při návratu) a kolik slepic v noci sežrala kuna podle místy se povalujícího se peří. (To je fakultativní)

 Ráno vždy na stejném místě pozdravím dvojici pejskařek. Dneska jsem vyrazila o 10 minut dýl, abych jim poskytla tu možnost celý zbytek procházky spekulovat, kde asi jsem. Dámy ale překvapily a sešly jsme se všechny na stejném místě.

Když jsem jim řekla, že mi do toho hodily vidle, spiklenecky se usmály (což jsem si domyslela, přes tu roušku), a řekly mi, že byly dnes až u ohniště. A já zjistila, že nevím, kde je to ohniště!!! Zítra hledám ohniště. Život je adrenalin. (P.S. Děsí mne představa, že stejně jako já si všímám ostatních, všímají si i oni nás, tak jsem si koupila nové tepláky a začala nosit čepici.)