Víkendová

Na tenhle víkend budu asi dlouho vzpomínat. Měli jsme na něj jasný plán, tím byl zámek Liblice, místo, které jsme si oba s manželem zamilovali, jenže…

 „Bohužel, pokoj, co chcete už nemáme, byl by volný jiný, ale na patře opravujeme parkety, tak pokud by vám to nevadilo?“ Vadilo, rádi si tam užíváme klid a jedinečnou atmosféru, tak jsme se rozhodli, že tam pojedeme jindy a vybereme náhradní místo. A když to měl být zámek, co zkusit jiný? Po chvíli hledání mi do oka padl Červený Hrádek, který jsem našla vlastně úplnou náhodou. Cena fajn a počkat, mají i wellness. A prima, Chomutovsko také vůbec neznáme. Zvedla jsem telefon. 

„Ano, měla bych volno na soukromý pronájem wellness, ale už jen v neděli ve 14:00,“ hlásí milá paní recepční na druhém konci. Museli jsme se rozhodnout hodně rychle. Tak jsem koukla na okolí, zámek schovaný v lese, vypadá to moc pěkně. Tak šup.

Místo obvyklého těšení se na nové průzkumné výpravy přišel šok. Rusko napadlo Ukrajinu. Vidina víkendu byla najednou něco, co člověku nepřináší žádnou radost a přípravy probíhaly v podstatě na autopilota, protože myšlenky se mi toulaly všude jinde, než u místa, kam jsme měli jet. Tentokrát jsme vyjeli bez jakékoli přípravy. Jen tak. Cestou míjíme armádní konvoj, který nám připomíná, že svět je najednou bolestně jiný. Po krátké zastávce u rozhledny v Kryrech jsme se konečně dostali do Jirkova. Za chvíli se před námi objevila impozantní budova zámku. Na první pohled svou polohou prozrazuje, že na jeho místě stával hrad. Vystoupili jsme z auta, šli ho obejít a cestou narazili na ceduli. Jako milovník historie čtu poctivě většinou všechno a ani tentokrát to nebylo jiné.

Až před tou cedulí jsem zjistila, že budeme trávit dvě noci v zámku, kde se rozhodovali dějiny předválečného Československa. Na Červeném hrádku se totiž setkal lord Runciman s Konrádem Heinleinem a K.H.Frankem. A tam mu také představili požadavky Sudetských Němců. A kam to vedlo dál, víme všichni. K Mnichovu. V šoku jsem se dívala na vlídně působící žluté průčelí zámku. Symbolika toho místa a bolest těch, kteří právě trpí a bojují se stejným pocitem zrady, hořkosti a křivdy o svoji zem… Srdce se mi sevřelo. Stejně tak, jako když teď sedím v tichu pokoje a hlavou se mi honí nejrůznější představy. „Opravdu jim to Runciman tehdy všechno věřil? Nebo mu to bylo jedno? A jak je to teď?“ 

Byli jsme si trochu protáhnout nohy v oboře. Je to místo, kde se čas zastavil. Stará míčovna v dezolátním stavu se schody porostlými mechem, jakoby svou atmosférou přivolávala vzpomínky na doby dávno minulé, kdy se tu procházeli členové Heinleinovců. Spojení s historií ještě zintenzivňovala nádhera stromů kolem, velkolepých buků a dubů. Krásné místo. Krásné místo, jen lidské dějiny se všemi svými bolestmi a nesmyslnými spory mi to všechno kazily. Příroda nemůže za nejagresivnější druh, kterému dala život. Za nás. 

Padá noc. Nevypadá, že by nás tu bylo přes noc nijak moc. Venku stojí kromě toho našeho ještě tři auta s německou značkou. Recepční zavírá hlavní bránu a nádvoří se halí do tmy. V pokoji, se skleničkou vína v ruce jsem v duchu na několika místech zároveň. Osud nás skutečně vede podivnými cestami. Před válkou místu, kde se chystáme spát, říkali jinak. Rothenburg.