Konec školního roku aneb učitelská :-)

Třicátý červen. Den, kdy se na tváři učitelů objevuje blažený úsměv a z míry je nevyvede ani to, kdyby se studenti chtěli dobrovolně učit. 

„Už aby byl konec,“ hlásili jsme si vždy od počátku června, zatímco jsme sledovali vzrůstající nesoustředěnost a neochotu našich svěřenců k čemukoli. Jak by ne. Už se viděli v plavkách u moře nebo u rybníka, když se z mlhy jejich snění vynořila jejich úča se seznam nepravidelných sloves v ruce. Mrcha.

Trpělivost a příčetnost učitelů klesá úměrně s pískem v pomyslných přesýpacích hodinách odměřujících konec roku. Začíná to vždycky stejně. Vyčerpáním a pocit, že člověk nechce vystrčit nos ze dveří kabinetu. Konec roku je jako sklenice vychlazeného piva v horkém dni, jako postel s prachovou peřinou, sklenička vína ve vaně plné bublinek, svíčková se šesti, západ slunce na horizontu, kdy obloha pomalu tmavne.

„Tak kolik ještě?“ Kolega se ti naklání přes rameno a pozoruje, jak škrtáš další den v kalendáři.

„Dvacet.“ 

Odchází jako spráskaný a ty třesoucí se rukou se rukou saháš do pytlíku s višněmi v čokoládě. Zvoní. Pomalu si vkládáš čokošku do pusy s vědomím, že třídu nemusíš hledat, stačí jít za tím řevem. „Dvacet. Ještě dvacet.“ Ne čokolád. Dnů!!

S koncem školního roku začíná mozek zpomalovat a kupí se množství přeřeků. Pokoušíš se soustředit. Marně. Ti roztomilí drahoušci vůbec netuší, že ten, kdo se tady těší na prázdniny nejvíc, jsi ty. Když píší slohovku, procházíš se po třídě za nenávistných pohledů všech těch, kteří kvůli tobě musí schovat taháky. „Tvůj tahák je mi úplně buřt,“ pomyslíš si, když vidíš, jak uhýbají pohledem. „Ještě chvíli a usnula bych, musím se hýbat.“

Maturitní ročník, tam ti kluci při slohovce kreslí obrázek. S nápisem: „Budeš mi chybět francouzštino.“ Se srdíčkem. A co je na tom obrázku? Fotbalista v dresu a s klubovým číslem. Paris Saint-Germain? Manchester? Ronaldo? Ale ne, je to ten z Barcelony a napsali o něm pár vět a dokonce francouzsky. V podstatě se ti uleví, protože to tím pádem nemusíš nic opravovat, stačí napsat do klasifikace pětku. Nejhorší na tom je, že je v podstatě chápeš a poté, co je necháš si tu pětku prohlédnout, si ty kresby schováš na památku s pocitem, že něco jsi do nich přece jen narvala.

A pak je tu. Konečně. Konec školního roku je den s velkým D. Učitelé se tváří jako pod vlivem omamných látek v podobě záplavy endorfinů. Svět je růžový a báječný. Míjíme se s pocitem nepopsaného štěstí a po pracovní době to odcházíme oslavit. Jako by to bylo včera, co jsem opustila státní školství. Ale na vlnu kolegů ze státního školství se nalaďuji každoročně. Ten pocit štěstí, pohody a očekávání je tu pořád, i když jsou moji studenti báječní a práci s nimi miluji. Zaklapávám počítač se šťastným úsměvem a prohlížím poznámky, kdo vlastně pokračuje přes léto. Tento rok tedy byl!!!

Poprvé za moji kariéru soukromého učitele, se část studentů dobrovolně učila o jarních prázdninách a Velikonocích.

Poprvé maturanti pokračovali s výukou až do konce června.

Poprvé za mnou student přijel s kytkou až domů, protože ten den jsem učila online.

Poprvé jsem nevěděla, jestli budu učit prezenčně, nebo online, vlastně jsem nevěděla často vůbec nic.

Poprvé jsem kvůli učení musela pročítat stránky Ministerstva zdravotnictví.

Poprvé jsem učila přes telefon (včera), poté, co mi můj nešťastný student volal, že nezná heslo do mamky počítače a na svém počítači má na internet a mobil tu dětskou pojistku, nebo co to je a mamka není doma a nebere telefon. (prosím vás, rodiče, nastavte jim to tam nějak na tu hodinu, ať se můžou učit). Zkrátka, co jsem myslela, že nikdy nepůjde, jde.

„Jak se to píše?“ „Máš jinou verzi učebnice, je to buď o dvě stránky vpřed nebo vzad.“ „Nemáš zapnutý mikrofon“ „Vidíš mne?“ „Slyšíš mne?“ „Přeskoč reklamy u videa.“ „Jak se to píše máš v chatu.“ „Stáhni si to.“ „Pošli mi úkol přes WhatsAp.“

Moji milí kolegové, učitelé, ředitelé, krásné léto a ať je ten další rok zase nudně normální.