Když jsem jako praktikant poprvé šla učit, ještě teď si vzpomínám, jak se na mne, po vstupu do dveří, otočilo několik desítek párů dětských očí. Bylo to na jaře a budova základní školy se hřála v teplém hávu slunečních paprsků. Už si nevzpomínám, co jsme tehdy probírali, ani jak vypadala ta třída, ale na dětské pohledy, které mne zkoumavě provázely od dveří až ke katedře, nezapomenu nikdy. Ale to důležité jsem vlastně neřekla. Byla to hodina dějepisu, předmětu, který jsem vždy milovala natolik, že jsem se rozhodla, být jeho učitelem. Milujícím učitelem.  Jak mi kdysi o přestávce řekl jeden můj žák. „Paní učitelko, dějepis mám opravdu rád, protože vy ho vyprávíte…