Proč bych už nikdy neměla učit dějepis

Když jsem jako praktikant poprvé šla učit, ještě teď si vzpomínám, jak se na mne, po vstupu do dveří, otočilo několik desítek párů dětských očí. Bylo to na jaře a budova základní školy se hřála v teplém hávu slunečních paprsků. Už si nevzpomínám, co jsme tehdy probírali, ani jak vypadala ta třída, ale na dětské pohledy, které mne zkoumavě provázely od dveří až ke katedře, nezapomenu nikdy. Ale to důležité jsem vlastně neřekla. Byla to hodina dějepisu, předmětu, který jsem vždy milovala natolik, že jsem se rozhodla, být jeho učitelem. Milujícím učitelem. 

Jak mi kdysi o přestávce řekl jeden můj žák. „Paní učitelko, dějepis mám opravdu rád, protože vy ho vyprávíte jako pohádku,“ usmál se a zmizel mezi lavicemi. Pohádku. Lidské dějiny jako pohádka jsou. Příběhy králů a královen, dobrodružných výprav, krásných staveb a statečných hrdinů. Ale každá pohádka v sobě skrývá dobro a zlo.A i v té pohádce, co jsem „svým dětem“ vyprávěla, bylo zlo. A bylo ho tam opravdu hodně.

Když jsem vedla ročník budoucích maturantů, nechávala jsem je dělat prezentace, které představovali spolužákům. A pak jsme si povídali. A tehdy jsem narazila na první problém. 

„Proč? Proč to vlastně dělal, paní učitelko?“ probírali jsme druhou světovou válku a už po pravdě nevím, na kterého z nacistických pohlavárů se mne jeden z mých žáků zeptal. Zarazila jsem se. Ty důvody byly dva. 

Patřím k učitelům, kteří věří v tom, že si moji studenti mají na věci utvářet názor sami. Myslím, že učitel nemá právo nikomu nutit své vidění světa a názory na něj, ale má své žáky vést tak, aby byli schopní o věcech přemýšlet. A odpověď, že to byl mocichtivý, vyšinutý maniak, byl můj názor.

A ten druhý důvod. Nejsprávnější odpověď na tu otázku bylo slovo NEVÍM. Protože to moje vysvětlení by byla jen moje spekulace. 

Tehdy jsem se na svého studenta podívala a řekla jsem. „Těžko říct. Co si o tom myslíš ty?“ Vím, že to byl moment, kdy jsme se dotknuli něčeho, co zajímalo všechny a rozproudila se debata, která se poprvé potkala s tím, s čím bojuji teď. A to je důvod, proč bych už nikdy neměla učit dějepis.

„Jaderný hlídací pes hlásí: radiační situace na Ukrajině zůstává normální,“ nejsem asi jediná kdo poslední dobou vstává s tweety báječné Dany Drábové. Hned poté zkontroluji, jestli je ukrajinský prezident ještě naživu a Kyjev neobsazen, pak teprve začíná můj den. A nejen můj, máme to tak mezinárodně, jak jsme se shodli s přáteli ze zahraničí. Byly dny, kdy jsem se styděla za to, že zažívám hezké věci. Jako kdybych na ně neměla právo. Prý je to normální. 

Normální. Pomalu jsem se těšila, že tohle slovo zase začnu používat. Tak ne. Místo toho zase roztáčíme kolo ruské rulety. Místo slábnoucího covidu a jeho vln, se musíme vypořádávat s tím, že svět je zase úplně jiné místo, než bylo dřív. 

Přiznávám se, že jsem na sebe pekelně naštvaná. Jako učitel dějepisu jsem přehlédla všechny varovné signály přicházející z Ruska. Sladce jsem si žila vlastními starostmi a problémy a nechala se ukolébat tím, že ruský prezident má na hraní dost velké území. Teď už konečně chápu, jak se cítili lidé před 2. světovou válku. Z černých řádků dějepisných učebnic to vypadá tak jasně. Co řádek, to rok, někdy i několik. Ale ty roky jsou lidské osudy. Osudy lidí, kteří nepozorovali, jak se v jejich společnosti vytrácí svoboda, jak z nich někdo obratně dělá ty, co šikanují jiné s pocitem nadřazenosti. Skupinová psychóza, vzájemné se utvrzování, pocit křivdy z toho, že se o Rusko nikdo nezajímá. Vždyť je to tak jasné.

Ale to není to nejhorší. Rozhlížím se kolem sebe a pozoruji, jak česká politická strana, která se před pár týdny neustále oháněla svobodou a tím, jak nás stát všechny utlačuje a šikanuje, teď hledá všechny možnosti, jak omluvit a zlehčit to, že v jiné zemi někomu násilím svobodu berou. Ano, myslím SPD. 

Pozoruji, jak se bývalý český prezident neustále dere do médií, aby šířil svá moudra o hysterické rusofobii, zatímco každému, kdo nemá IQ houpacího koně je jasné, že ani Tolstoj, ani Dostojevský, ani ruské vejce v aspiku za současnou situaci opravdu nemohou. Náš exprezident nic nepochopil. Což mne vlastně uklidnilo. Kdyby se zachoval tak, jako českoslovenští legionáři, kteří po Mnichovu přicházeli na francouzské velvyslanectví v Praze a zahazovali tam svá francouzská státní vyznamenání na protest proti Mnichovské zradě, znejistěla bych a zastyděla se, ale takhle můžu žít s klidným svědomím, že jsem exprezidentovi Klausovi nikdy nekřivdila. 

Ale proč bych už nikdy neměla učit dějepis?

Porušila bych svoje nepsané pravidlo. Pravidlo ukazovat cestu, ne říkat, co si myslím.

Kdybych byla znovu vaším učitelem, řekla bych vám, že problémem světa jsme my, dospělí. Tváříme se, že máme odpovědi na vše, ale nemáme a někdy si jen tak jdeme životem tak, jak se vzduchem nese list papíru. Stejně ztracení.

Kdybych byla znovu vaším učitelem, řekla bych vám, že lidstvo se nikdy nepoučí. Tak jako vy se učíte nejvíc až ze svých vlastních chyb. A s pokročilejší technologií jsou ty chyby lidstva stále strašnější a osudnější.

Kdybych byla znovu vaším učitelem, řekla bych vám, ať máte dobrou paměť a dobře pozorujete lidi kolem sebe. Protože tak nejlépe poznáte zlo, manipulaci a pokrytectví. Ať v té paměti nemáte dějepisná data, ale chování lidí kolem vás.

Kdybych byla znovu vaším učitelem, řekla bych vám, že dobro není slyšet. Ale zlo je hlasité. A je slyšet všude. Protože dobro často mlčí.

Kdybych byla znovu vaším učitelem, řekla bych vám, že ti, co jsou v čele státu nebo ve vysokých funkcích nutně nejsou ti nejlepší a nejšikovnější, ale často ti s ostrými lokty, kamarádíčky a ti, kterým slovo jako je morálka neříká vůbec nic.

Kdybych byla znovu vaším učitelem, řekla bych vám, že nikdy nesmíte věřit těm, kdo nabízí snadná řešení, protože život není snadný a bez bolesti, nepohodlí a problémů, to nikdy nejde.

Kdybych byla znovu váš učitel, řekla bych vám, ať vždycky zpozorníte, když se o vás bude chtít stát starat. Nikdo se nestará jen tak, vždycky za to něco chce. A za starání se chce stát velmi často vaši svobodu.

Ale na většinu z těch věcí, co bych vám řekla, bych neměla právo. Máte právo věřit, věřit, že svět není tak špatné místo, věřit, že změníte svět, protože vždycky se někde objeví někdo, koho si budete vážit, uznávat, obdivovat, inspirovat se jím. Třeba to pro někoho budete jednou i vy sami. Máte právo objevovat, smát se, vidět to lepší. Máte právo dělat vlastní chyby a objevovat vlastní cesty. Máte právo nevědět, kolik problémů vám my dospělí chystáme. A máte právo na to, aby vám učitel neřekl svůj názor, ale aby vás nechal přemýšlet a najít vlastní cestu.