Rajčata, epizoda druhá

Dnes ráno jsem byla v patře zkontrolovat rajčata. Dveře jsem otevírala se strachem, co najdu, protože se přiznám, že jsem veškerou těžkou práci zbaběle přenechala samozavlažovacím truhlíkům a po důkladném zalití jsem své adoptované zelené kamarády ponechala svému osudu. Objevila jsem značně vyrostlé rostliny, naivně se vytahující směrem do okna s vidinou slunce, netuše, že se za oknem skrývá Větrná hůrka a Sibiř zároveň.

„No, miláčkové,“ povídám jim v intimní chvilce, kterou by Freud jistě s rozkoší rád analyzoval, „není ten správný čas.“

Z patra naše zelené zahradní království plné rozkvetlých třešní vypadalo klidně a idylicky, ale jako bych slyšela trávu růst a šneky kout plány na to, jak mi za temnotemné noci sežerou všechny vysazené lilie. Být vlastníkem zahrady je věc krásná, ale pokud je větší, rovněž vyžadující pořádné namasírování svalů, opalovací krém, staré hadry, Fiskars a schopnost dělat, že ty zaplevelené kouty máte proto, aby se zvířátka měla kam schovat.

Všechno začíná v lednu, zdánlivě nenápadně, ale v tu dobu není radno podcenit psychologickou přípravu na sezonu. Od kouřícího se svařáku se nejlépe spřádají plány na to, co vše se tento rok zušlechtí. Vyšší hladina alkoholu v krvi jemně zastírá schopnost vidět své skvělé nápady v reálných obrysech, ale spíš v tónech světle růžové. 

V únoru Láďa za vytahuje z bezpečného úkrytu motorovou pilu a štěpkovač. Toto období patří k mým oblíbeným, na ohýnku sloužícímu k pálení se dají opékat buřty, zahrada nesabotuje naši činnost divokým růstem, a když už toho má člověk dost, vymluví se na to, že je mu zima a uklidí se do tepla domu, a ještě později do horké vany plné levandulové pěny.

Březen je ve znamení vertikutace. Někdy si říkám, že vertikutujeme pro to, že nám chybí Samovy dolovací choutky, kdy se z obrovské díry, ze které koukal jen vlčí ohon, valilo obrovské množství hlíny. Mech neměl šanci, ale bohužel ani tráva. Březen je zároveň poslední měsíc, kdy se po zahradě rozhlížím s pocitem, že mám navrch. A s vědomím, že se to bohužel brzo změní.

Duben se obvykle hlásí svěžími zelenými lístky a květy vzbuzující falešný pocit bezpečí a touhu kochat se krásou prvních tulipánů a hyacintů. Ha! Kdepak, tráva už začíná růst jak šílená a první kopřivy se na tebe vyzývavě dívají se slovy. „Cha, naivní holčičko, zase sis nekoupila ty pracovní rukavice.“ Tenhle rok koupila, tak bacha na mne, vy bestie žahavé.

Květen. Kompost přetéká posekanou trávou, v záhoncích se plevel chystá k frontálnímu útoku na moje záda. Sázím zeleninu. V porovnání se sousedy, kteří sází vše, od cibule po brambory, jsem břídil, který si vystačí jen s darovanými rajčaty, koupenou cuketou a tchyninými okurkami. Jo, nezapadám. Ale ráda číhám v záloze s tím, že někdy sousedy překvapím tím, že nejsem tak marná. Třeba tak, když se z našeho zahradního altánu linou vůně grilovaného masa a vsadím zánovní holínky, které nemám, na to, že je jim v tu chvíli jedno, kolik mám zeleninových záhonků a marně polykají sliny.

Červen je v podstatě dobrý měsíc. Na zahradě mi sice dávno ujel vlak, ale můžu se spokojeně vymlouvat na alergii na trávy, stačí se tvářit zbědovaně, kýchat, kašlat, frkat tak, aby bylo všem jasné, že na zahradě prostě dělat tolik nemůžu. Soustředím se na zalévání truhlíků, pojídání třešní a přesvědčování sama sebe tím, že zítra je taky den. Koneckonců, je zahradní poločas, ne.

Červenec přichází s pomocnou rukou. Žhnoucí slunce ubírá trávě energii, tudíž je čas osvobodit rajčata a záhony od plevele, sklízet cukety a první rajské a dělat povidla. To je doba, kdy usínám v noci na zahradě vyčerpáním a místo abych si užívala hvězdnou oblohu, mám jablečné halucinace. Náš letňák se občas prostě snaží. Až moc. Květníky už si žijí vlastním životem, ale naštěstí vypadají dobře. Ještěrky si spokojeně haraší na sklípku, ježci podupávají za kolnou a léto je v plném proudu.

Srpen předznamenává podzim. Bezva na něm je, že už si nekladu žádné nerealistické cíle s odůvodněním, že to už stejně nemá cenu, počká to na příští rok a v podstatě, že jo, mám zahradu ráda takovou, jaká je. :-)))

V září si naše veverka začíná do velkých květníků schovávat oříšky, co tam schovává v dubnu netuším, ale už jsme ji tam, tu potvoru, zase viděli rýt. Když je co, tak suším a trhám a s trávou si už vrásky vůbec nedělám. Stejně ji brzy schová padající listí.

Říjen je měsíc, kdy se se zahradou neochotně loučím a zazimováváme. V podstatě je mi líto, že přichází listopad a prosinec, kdy zahrada ztichne. Ale teď zticha není. Tráva roste jak kráva. A víkend se blíží.