Rajčata, epizoda první

Včera mne moje báječná sousedka Jarka odchytila venku.

“Heleno, nechceš si zkusit vypěstovat rajčata?”

“No, já ti nevím,” koktám a blednu při představě toho, jak se snažím neurvat kořínky při marném pokusu šetrně vyndat rajče z hlíny.”

“Nevejdou se mi do skleníku” pokračuje starostlivě Jarka a já tuším, že jsme právě dospěly do další fáze mé zahradnické výuky. Začínám cítit svoji prohru a jako bych viděla tu novou zahradní lopatku letící vzduchem se slovy. “proč sis mne před týdnem teda kupovala?”

“No.” skoro koktám. Netuší, jak nenávidím přepichování. 

“Budu je muset zlomit a hodit na kompost.” Dobře ví, jak na mne. Ochotně totiž adoptuju veškerou zeleninu, co by se měla vyhodit. Kytky Jarka naštěstí nepěstuje.

“No tak pokud bys je měla vyhodit.” V duchu vidím úhlednou řadu kelímků se žlutými rajčaty na okně a zahradnické tele snažící se původnímu majiteli vysvětlit, proč je všechny svou péčí oddělalo. Jarka na nic nečeká a vrací se s rajčaty.

“Tady, hlavně neměň tu hlínu a nedávej jim kupovanou.” (do háje, asi mě viděla, jak tahám pytle s koupeným kompostem). “Tahle hlína je vyhnojená.”

“Dobře.” Zoufale přikývnu.

“Když mi zbydou nějaké ze skleníku, dám ti.” Stupňuje Jarka tlak. 

“Děkuju moc.” Odcházím domů jako spráskaný pes. Měsíc do zmrzlejch. Budou muset přežít měsíc.

Neboj se,” volá na mne Jarka povzbudivě. “Kdybys viděla jak hnusný žlutý z kelímku si někteří sází…”

Omluvně se na ně podívám. Tak do toho, maturita z račatovědy je za rohem. A když zvládnu pěstovat avokádo, musím dát i rajče. Začali jsme tak, že jsem je uvítala a vysvětlila jim, že mají za měsíc vypadat jako to avokádo.