Jen tak (postřeh třetí)
Před několika týdny jsem vyměnila svůj maskovací oděv vzor zima (který jsem tady ve slabé chvilce ukázala), za maskovací oděv vzor jaro. Vzhledem k tomu, že příležitostí hezky se obléknout opravdu moc není, podlehla jsem marnivosti a pořídila si nejen novou bundu, ale dokonce jsem k ní sladila i boty. Moje fialková kombinace sice budí záblesky závisti a dlouhé pohledy milovnic fialové a růžové, ovšem pokud se ještě vláda rozhodne omezit náš pohyb na perimetr obce, budu nahraná. Proto jsem nákupy doplnila ještě mikinou barvy jarní zelené. Protože sichr je sichr. Celý komplet jsem doplnila ještě o legíny vzor potrava pro klíště. Díky těm epesním dírám zezadu se budou mít kam nepozorovaně zakousnout, až se oteplí a vylezou, pokud tedy někdy vylezou. Protože s tím oteplením to nevypadá.
Každý večer před spaním pokládám Siri záludnou otázku.
„What’s the weather forecast for tomorrow?“
Bohužel odpověd’ je stále stejná.
„It is not looking good tomorrow.“
Zbytek už slyšet nechci. Spát jdu s pevným přesvědčením, že americký software nedokáže pochopit drsnou středoevropskou duši a přehání.
Ráno vyhlédnu z okna. Pokud vidím jinovatku, tahám ze skříně jeden normální a jeden tlustý svetr, to pod bundu ještě narvu. Pokud ji nevidím, beru jen jeden svetr. Podle úrovně sebemrskačské nálady se rozhoduju který. Oblečená vyrážím ke dveřím. V tom okamžiku se zvedá z deky Sam, který si uvědomil, že právě teď nastal čas dojíst snídani, kterou má v misce venku. Pouštím ho tam a mrznu. Bohužel jsem vypozorovala, že jeho apetit roste s klesající teplotou a dlužno dodat, že z této přímé úměry mám pramalou radost. Konečně ho pouštím domů a vyrážím.
Zhruba v tu chvíli se sousedi dále v ulici možná vydávají snídat a pozorují dění kolem francouzským oknem. Ti ovšem teploměr nepotřebují. Jako bych je slyšela.
„Táto, dneska se nějak loudá, bude tam tak deset stupňů.“
„Mámo, dneska jde rychle, bude kolem pěti.“
„Mámo, ta sakra přidala do kroku, je kolem nuly.“
„A sakra.“
„Co se děje, táto?“
„Má zimní bundu, je tak mínus pět.“ (Ano, i to se už stalo, zcela zbaběle jsem vytáhla vypranou a uloženou zimní bundu.)
Obecně bych ale měla být ráda, s klesající teplotou se výrazně zvyšuje moje výkonnost a co víc, na brutální stoupání mezi kilometry 1 a 2,3 se vyloženě těším. Po 30 minutách je mi konečně teplo. Radost ovšem netrvá dlouho, jakmile zpomalím, je mi zase zima. Ale otužovat se je trendy, tak co.
Ne, kecám, potřebuji nutně vytáhnout jarní maskovací verzi vzor 2 zahrnující krátké kalhoty a triko s dlouhým rukávem. Já chci teplo!
