Nostalgie dětství

Jemně mží a voda, která se mi snáší do vlasů, v nich nechává třpytivé perlové kuličky. Les prostupuje mlžný opar. Je ticho, znáte to, to ticho, kdy příroda s nervozitou vyhlíží nesměle se blížící zimu. V ruce držím košík hub, rozhlížím se kolem sebe a nevadí mi, že mi křehnou ruce. Blíží se začátek semestru. Houkání vlaku mi pomáhá určit čas. Vracím se domů, zatopím do kamen a dívám se do plamenů, zatímco červánky na nebi oznamují blížící se noc. To bylo období, které jsem na Šumavě nejvíc milovala. Doba, kde rodiče byli v Plzni, brácha ve škole a já měla šumavské království jen pro sebe. Vůni šumavských lesů poznám se zavázanýma očima. Jako dítě jsem se tam proháněla celé dny. 

Mít chalupu na kraji hraničního pásma bylo dobrodružství. Pozorovala jsem pohraničníky s vysílačkou na zádech chodící na obchůzky a fascinovaně sledovala německé ovčáky, které občas vodili s sebou. Kluci se chudáci na rotě asi dost nudili, jeden z nich se u mne zastavoval pravidelně na své obchůzce, u takové strouhy pod lesem, kam jsem chodila lovit pulce. Mamka to vyhodnotila jako neškodnou zábavu, ovšem do doby, než se z lesa ladnými pohyby vyhnala veliká užovka, která v mé strouze začala mé pulčí kamarády požírat. Pozorovala jsem ji a nemohla odtrhnout oči. Až když se odplazila zpátky do lesa, rozběhla jsem se domů a křičela. “Mami, mami, je tam had.”

Chudák mamka, vzpomínám si, jak mi vyděšeně běžela naproti a od té doby mi tam zakazovala chodit. Přece jen, byla jsem pětiletý špunt. A ne, nebyla nezodpovědná, moje pulcárna byla od chaty sotva 200 metrů, Šumava v okraji hraničního pásma byla, až na hady, v té době velmi bezpečný svět. Ale zpět k tomu vojákovi, co jsem si s ním povídala. Jednou mi řekl, že se jde rozloučit, protože mu končí služba, jede domů a bude se ženit. Vzpomněl by si, na blonďatou ukoptěnou cácorku? 

“Co tady děláš?“ zeptal se mne, když jsme se viděli poprvé.

“Chytám pulce,” cítila jsem se tehdy tak důležitě, až se musím smát. Ale tak se asi cítí pětiletý caparti, když se o ně zajímají dospělí. 

Co asi teď dělá? Byl určitě na vojně, tak vlastně musel být jen o cca 15 let starší než já. 

Když zmizela železná opona, otevřelo se přede mnou království hlubokého lesa. Lhala jsem, přiznávám, nesměla jsem tam, a máma by mne v té době asi zabila. Ale, no jo no. Našla jsem si cestu přes močály v loukách pod vodárnou odkud jsem své oblíbené sousedce nosila nádherné tmavě fialové květiny. Ovšem jen do té doby, než ji navštívil místní hajný a s nesmírným údivem se jí zeptal, odkud je má.

„Od dívenky že sousedství,” řekla mu prý tehdy.

„Tak se jí zeptejte, kde přesně je trhá, ať to místo najdu.”

Tehdy jsem se dozvěděla, že jim nosím prstnatec májový, jednu z našich nejpřísněji chráněných orchidejí. Od toho dne jsem se jich nedotkla, splnila jsem slib daný přes prostředníka hajnému a každý rok chodila sledovat, jak se jim vede. Ještě teď se cítím provinile. 

Pronikala jsem stále hlouběji do zakázaného lesa, věděla jsem, kdy mne mamka volá a bylo snadné se vymluvit, že jsem ji neslyšela. Později se k mým výpravám přidali moji dva kamarádi ze sousedství a můj brácha. Lezli jsme potokem pod mostem, běhali po loukách a lesích, stavěli bunkry, hledali prázdné světlice v bývalém pásmu, lezli na střechu vodárny a po stromech. 

No a vždycky, když má prázdniny přijel bratránek Jirka, kterého naši považovali za staršího a rozumnějšího (jak mohli být tak naivní nechápu), dostala naše dobrodružství větší grády. Víte, že se z prázdných vojenských světlic dají dělat skvělé dýmovnice? Já to taky nevěděla.

Dnes, když jsem šla zkontrolovat svá místa, se to stalo. Jsem, řekli anglicky mluvící, v češtině to tak elegantně nejde, jsem childhoodsick. 

Chybí mi dětství a ta stará Šumava mého dětství. Lesy nepoznamenané kůrovcem, plné vody, klid, nezastavěná stráň. Nikdy jsem si asi plně neuvědomovala, jaké jsem měla štěstí. A kolik mi dětství tady, i když jen víkendové a prázdninové, vlastně dalo. Až teď jako dospělá jsem si uvědomila, jak jsem s lesy pořád spjatá. Ale kde jsem dostala ten kvalitní základ, to mi došlo až dlouho v dospělosti. Dnes jsem byla zkontrolovat poslední místa, která jsou stále ještě stejná. Jeden z posledních starých smrků impozantních smrků je pryč. Kůrovec, bohužel, Rudsko svírá čím dál těsněji. Trvalo to, ale došel až sem. Ale mám v lese pár svých milovaných starých buků. Drží se. Moje milované louky se solitérními smrky taky. 

Vím, že si Šumava poradí. Ale ta moje odchází. Dnes mám své Šumavské království zase pro sebe. Jen je to jiné a já bych chtěla alespoň na chvíli vrátit čas.