Když jsem jako praktikant poprvé šla učit, ještě teď si vzpomínám, jak se na mne, po vstupu do dveří, otočilo několik desítek párů dětských očí. Bylo to na jaře a budova základní školy se hřála v teplém hávu slunečních paprsků. Už si nevzpomínám, co jsme tehdy probírali, ani jak vypadala ta třída, ale na dětské pohledy, které mne zkoumavě provázely od dveří až ke katedře, nezapomenu nikdy. Ale to důležité jsem vlastně neřekla. Byla to hodina dějepisu, předmětu, který jsem vždy milovala natolik, že jsem se rozhodla, být jeho učitelem. Milujícím učitelem.  Jak mi kdysi o přestávce řekl jeden můj žák. „Paní učitelko, dějepis mám opravdu rád, protože vy ho vyprávíte…

Před několika týdny jsem vyměnila svůj maskovací oděv vzor zima (který jsem tady ve slabé chvilce ukázala), za maskovací oděv vzor jaro. Vzhledem k tomu, že příležitostí hezky se obléknout opravdu moc není, podlehla jsem marnivosti a pořídila si nejen novou bundu, ale dokonce jsem k ní sladila i boty. Moje fialková kombinace sice budí záblesky závisti a dlouhé pohledy milovnic fialové a růžové, ovšem pokud se ještě vláda rozhodne omezit náš pohyb na perimetr obce, budu nahraná. Proto jsem nákupy doplnila ještě mikinou barvy jarní zelené. Protože sichr je sichr. Celý komplet jsem doplnila ještě o legíny vzor potrava pro klíště. Díky těm epesním dírám zezadu se budou mít…

Zkusili jste někdy číst život ve vesnici přes stopy ve sněhu? Je to docela zábava. Když jsem vyrazila ven, okamžitě jsem poznala, že kromě manžela a našeho psa ulicí nikdo neprošel a u koupaliště jsem zjistila, že se dámy pejskařky včerejším výletem k ohništi docela vyčerpaly a nedošly ani na kraj lesa. Ono je to vůbec nebezpečné, chodit ve sněhu, pokud máte pejska, sousedi tak přesně poznají, jestli po něm uklízíte, jestli ho nenecháváte očůrávat blatník sousedova auta, případně, jestli s ním při venčení nepřekračujete hranice okresu, potažmo nevyrážíte z domu bez psa po zákazu vycházení. Tak bacha na to. Jj, sníh je slušný bonzák. Manželům podezírajícím manželky z nevěry doporučuji…

Dnes ráno se slunce rozmýšlelo, jestli vyjít nebo ne. Hra na schovávanou. Když si člověk ráno přivstane, dozví se spoustu věcí. Kdo ze spoluobyvatelů má nově začínající vztah, podle loučení mezi dveřmi a dámy v negližé, kdo z vesnice se ráno na zahradě otužuje v modrém županu, kdo se prochází v bílém (župany tedy vídám až při návratu a nepravidelně), který pes je po ránu línější než a obvykle a s nervózním pohledem „zrychli než si všimnou, že na to dneska prdím” mne pozoruje z vyhřátého pelíšku, který pes mne rovnou pozoruje s pohledem „zase ty, ty cvoku, na tebe hlasivky plýtvat nebudu” kdo ještě nemá Covid, protože už odfičel do…

Dnes ráno jsem byla v patře zkontrolovat rajčata. Dveře jsem otevírala se strachem, co najdu, protože se přiznám, že jsem veškerou těžkou práci zbaběle přenechala samozavlažovacím truhlíkům a po důkladném zalití jsem své adoptované zelené kamarády ponechala svému osudu. Objevila jsem značně vyrostlé rostliny, naivně se vytahující směrem do okna s vidinou slunce, netuše, že se za oknem skrývá Větrná hůrka a Sibiř zároveň. „No, miláčkové,“ povídám jim v intimní chvilce, kterou by Freud jistě s rozkoší rád analyzoval, „není ten správný čas.“ Z patra naše zelené zahradní království plné rozkvetlých třešní vypadalo klidně a idylicky, ale jako bych slyšela trávu růst a šneky kout plány na to, jak mi…