Včera mne moje báječná sousedka Jarka odchytila venku. “Heleno, nechceš si zkusit vypěstovat rajčata?” “No, já ti nevím,” koktám a blednu při představě toho, jak se snažím neurvat kořínky při marném pokusu šetrně vyndat rajče z hlíny.” “Nevejdou se mi do skleníku” pokračuje starostlivě Jarka a já tuším, že jsme právě dospěly do další fáze mé zahradnické výuky. Začínám cítit svoji prohru a jako bych viděla tu novou zahradní lopatku letící vzduchem se slovy. “proč sis mne před týdnem teda kupovala?” “No.” skoro koktám. Netuší, jak nenávidím přepichování.  “Budu je muset zlomit a hodit na kompost.” Dobře ví, jak na mne. Ochotně totiž adoptuju veškerou zeleninu, co by se měla…

Třicátý červen. Den, kdy se na tváři učitelů objevuje blažený úsměv a z míry je nevyvede ani to, kdyby se studenti chtěli dobrovolně učit.  „Už aby byl konec,“ hlásili jsme si vždy od počátku června, zatímco jsme sledovali vzrůstající nesoustředěnost a neochotu našich svěřenců k čemukoli. Jak by ne. Už se viděli v plavkách u moře nebo u rybníka, když se z mlhy jejich snění vynořila jejich úča se seznam nepravidelných sloves v ruce. Mrcha. Trpělivost a příčetnost učitelů klesá úměrně s pískem v pomyslných přesýpacích hodinách odměřujících konec roku. Začíná to vždycky stejně. Vyčerpáním a pocit, že člověk nechce vystrčit nos ze dveří kabinetu. Konec roku je jako sklenice vychlazeného piva v horkém dni, jako postel s prachovou peřinou,…