Jemně mží a voda, která se mi snáší do vlasů, v nich nechává třpytivé perlové kuličky. Les prostupuje mlžný opar. Je ticho, znáte to, to ticho, kdy příroda s nervozitou vyhlíží nesměle se blížící zimu. V ruce držím košík hub, rozhlížím se kolem sebe a nevadí mi, že mi křehnou ruce. Blíží se začátek semestru. Houkání vlaku mi pomáhá určit čas. Vracím se domů, zatopím do kamen a dívám se do plamenů, zatímco červánky na nebi oznamují blížící se noc. To bylo období, které jsem na Šumavě nejvíc milovala. Doba, kde rodiče byli v Plzni, brácha ve škole a já měla šumavské království jen pro sebe. Vůni šumavských lesů poznám…