Článek Proč bych už nikdy neměla učit dějepis se nejdříve objevil na Avante.

 „Bohužel, pokoj, co chcete už nemáme, byl by volný jiný, ale na patře opravujeme parkety, tak pokud by vám to nevadilo?“ Vadilo, rádi si tam užíváme klid a jedinečnou atmosféru, tak jsme se rozhodli, že tam pojedeme jindy a vybereme náhradní místo. A když to měl být zámek, co zkusit jiný? Po chvíli hledání mi do oka padl Červený Hrádek, který jsem našla vlastně úplnou náhodou. Cena fajn a počkat, mají i wellness. A prima, Chomutovsko také vůbec neznáme. Zvedla jsem telefon. 

„Ano, měla bych volno na soukromý pronájem wellness, ale už jen v neděli ve 14:00,“ hlásí milá paní recepční na druhém konci. Museli jsme se rozhodnout hodně rychle. Tak jsem koukla na okolí, zámek schovaný v lese, vypadá to moc pěkně. Tak šup.

Místo obvyklého těšení se na nové průzkumné výpravy přišel šok. Rusko napadlo Ukrajinu. Vidina víkendu byla najednou něco, co člověku nepřináší žádnou radost a přípravy probíhaly v podstatě na autopilota, protože myšlenky se mi toulaly všude jinde, než u místa, kam jsme měli jet. Tentokrát jsme vyjeli bez jakékoli přípravy. Jen tak. Cestou míjíme armádní konvoj, který nám připomíná, že svět je najednou bolestně jiný. Po krátké zastávce u rozhledny v Kryrech jsme se konečně dostali do Jirkova. Za chvíli se před námi objevila impozantní budova zámku. Na první pohled svou polohou prozrazuje, že na jeho místě stával hrad. Vystoupili jsme z auta, šli ho obejít a cestou narazili na ceduli. Jako milovník historie čtu poctivě většinou všechno a ani tentokrát to nebylo jiné.

Až před tou cedulí jsem zjistila, že budeme trávit dvě noci v zámku, kde se rozhodovali dějiny předválečného Československa. Na Červeném hrádku se totiž setkal lord Runciman s Konrádem Heinleinem a K.H.Frankem. A tam mu také představili požadavky Sudetských Němců. A kam to vedlo dál, víme všichni. K Mnichovu. V šoku jsem se dívala na vlídně působící žluté průčelí zámku. Symbolika toho místa a bolest těch, kteří právě trpí a bojují se stejným pocitem zrady, hořkosti a křivdy o svoji zem… Srdce se mi sevřelo. Stejně tak, jako když teď sedím v tichu pokoje a hlavou se mi honí nejrůznější představy. „Opravdu jim to Runciman tehdy všechno věřil? Nebo mu to bylo jedno? A jak je to teď?“ 

Byli jsme si trochu protáhnout nohy v oboře. Je to místo, kde se čas zastavil. Stará míčovna v dezolátním stavu se schody porostlými mechem, jakoby svou atmosférou přivolávala vzpomínky na doby dávno minulé, kdy se tu procházeli členové Heinleinovců. Spojení s historií ještě zintenzivňovala nádhera stromů kolem, velkolepých buků a dubů. Krásné místo. Krásné místo, jen lidské dějiny se všemi svými bolestmi a nesmyslnými spory mi to všechno kazily. Příroda nemůže za nejagresivnější druh, kterému dala život. Za nás. 

Padá noc. Nevypadá, že by nás tu bylo přes noc nijak moc. Venku stojí kromě toho našeho ještě tři auta s německou značkou. Recepční zavírá hlavní bránu a nádvoří se halí do tmy. V pokoji, se skleničkou vína v ruce jsem v duchu na několika místech zároveň. Osud nás skutečně vede podivnými cestami. Před válkou místu, kde se chystáme spát, říkali jinak. Rothenburg.

Článek Víkendová se nejdříve objevil na Avante.

Každý večer před spaním pokládám Siri záludnou otázku. 

„What’s the weather forecast for tomorrow?“

Bohužel odpověd’ je stále stejná.

„It is not looking good tomorrow.“

Zbytek už slyšet nechci. Spát jdu s pevným přesvědčením, že americký software nedokáže pochopit drsnou středoevropskou duši a přehání.

Ráno vyhlédnu z okna. Pokud vidím jinovatku, tahám ze skříně jeden normální a jeden tlustý svetr, to pod bundu ještě narvu. Pokud ji nevidím, beru jen jeden svetr. Podle úrovně sebemrskačské nálady se rozhoduju který. Oblečená vyrážím ke dveřím. V tom okamžiku se zvedá z deky Sam, který si uvědomil, že právě teď nastal čas dojíst snídani, kterou má v misce venku. Pouštím ho tam a mrznu. Bohužel jsem vypozorovala, že jeho apetit roste s klesající teplotou a dlužno dodat, že z této přímé úměry mám pramalou radost. Konečně ho pouštím domů a vyrážím.

Zhruba v tu chvíli se sousedi dále v ulici možná vydávají snídat a pozorují dění kolem francouzským oknem. Ti ovšem teploměr nepotřebují. Jako bych je slyšela.

„Táto, dneska se nějak loudá, bude tam tak deset stupňů.“

„Mámo, dneska jde rychle, bude kolem pěti.“

„Mámo, ta sakra přidala do kroku, je kolem nuly.“

„A sakra.“ 

„Co se děje, táto?“ 

„Má zimní bundu, je tak mínus pět.“ (Ano, i to se už stalo, zcela zbaběle jsem vytáhla vypranou a uloženou zimní bundu.)

Obecně bych ale měla být ráda, s klesající teplotou se výrazně zvyšuje moje výkonnost a co víc, na brutální stoupání mezi kilometry 1 a 2,3 se vyloženě těším. Po 30 minutách je mi konečně teplo. Radost ovšem netrvá dlouho, jakmile zpomalím, je mi zase zima. Ale otužovat se je trendy, tak co.

Ne, kecám, potřebuji nutně vytáhnout jarní maskovací verzi vzor 2 zahrnující krátké kalhoty a triko s dlouhým rukávem. Já chci teplo!

Článek Jen tak (postřeh třetí) se nejdříve objevil na Avante.

„To už jdete znova?” Ptá se mne s nefalšovaným úžasem stará paní stojící s pejsekem před svým domem.

„Ne, já se teprve vracím.”

„Až teď?” Přimhouří oči s výrazem hodný člena FBI. A já si představuji ten dovětek. „Normálně tady procházíte o 40 minut a tři sekundy dříve.”

„Tak já normálně chodím 11 kilometrů, ale dnes mi bylo v lese tak dobře, že jsem se tam zdržela.”

Je asi na čase změnit oblečení, současné maskování přestává stačit.

P.S. Ne,ty tepláky vám nevyfotím. Ale zbytek maskování ano, už stejně nezabírá. Pěkný den všem.

Článek Jen tak (postřeh druhý) se nejdříve objevil na Avante.

Kdo ze spoluobyvatelů má nově začínající vztah, podle loučení mezi dveřmi a dámy v negližé, kdo z vesnice se ráno na zahradě otužuje v modrém županu, kdo se prochází v bílém (župany tedy vídám až při návratu a nepravidelně), který pes je po ránu línější než a obvykle a s nervózním pohledem „zrychli než si všimnou, že na to dneska prdím” mne pozoruje z vyhřátého pelíšku, který pes mne rovnou pozoruje s pohledem „zase ty, ty cvoku, na tebe hlasivky plýtvat nebudu” kdo ještě nemá Covid, protože už odfičel do práce (to zjistím taky při návratu) a kolik slepic v noci sežrala kuna podle místy se povalujícího se peří. (To je fakultativní)

 Ráno vždy na stejném místě pozdravím dvojici pejskařek. Dneska jsem vyrazila o 10 minut dýl, abych jim poskytla tu možnost celý zbytek procházky spekulovat, kde asi jsem. Dámy ale překvapily a sešly jsme se všechny na stejném místě.

Když jsem jim řekla, že mi do toho hodily vidle, spiklenecky se usmály (což jsem si domyslela, přes tu roušku), a řekly mi, že byly dnes až u ohniště. A já zjistila, že nevím, kde je to ohniště!!! Zítra hledám ohniště. Život je adrenalin. (P.S. Děsí mne představa, že stejně jako já si všímám ostatních, všímají si i oni nás, tak jsem si koupila nové tepláky a začala nosit čepici.)

Článek Jen tak (postřeh první) se nejdříve objevil na Avante.

„No, miláčkové,“ povídám jim v intimní chvilce, kterou by Freud jistě s rozkoší rád analyzoval, „není ten správný čas.“

Z patra naše zelené zahradní království plné rozkvetlých třešní vypadalo klidně a idylicky, ale jako bych slyšela trávu růst a šneky kout plány na to, jak mi za temnotemné noci sežerou všechny vysazené lilie. Být vlastníkem zahrady je věc krásná, ale pokud je větší, rovněž vyžadující pořádné namasírování svalů, opalovací krém, staré hadry, Fiskars a schopnost dělat, že ty zaplevelené kouty máte proto, aby se zvířátka měla kam schovat.

Všechno začíná v lednu, zdánlivě nenápadně, ale v tu dobu není radno podcenit psychologickou přípravu na sezonu. Od kouřícího se svařáku se nejlépe spřádají plány na to, co vše se tento rok zušlechtí. Vyšší hladina alkoholu v krvi jemně zastírá schopnost vidět své skvělé nápady v reálných obrysech, ale spíš v tónech světle růžové. 

V únoru Láďa za vytahuje z bezpečného úkrytu motorovou pilu a štěpkovač. Toto období patří k mým oblíbeným, na ohýnku sloužícímu k pálení se dají opékat buřty, zahrada nesabotuje naši činnost divokým růstem, a když už toho má člověk dost, vymluví se na to, že je mu zima a uklidí se do tepla domu, a ještě později do horké vany plné levandulové pěny.

Březen je ve znamení vertikutace. Někdy si říkám, že vertikutujeme pro to, že nám chybí Samovy dolovací choutky, kdy se z obrovské díry, ze které koukal jen vlčí ohon, valilo obrovské množství hlíny. Mech neměl šanci, ale bohužel ani tráva. Březen je zároveň poslední měsíc, kdy se po zahradě rozhlížím s pocitem, že mám navrch. A s vědomím, že se to bohužel brzo změní.

Duben se obvykle hlásí svěžími zelenými lístky a květy vzbuzující falešný pocit bezpečí a touhu kochat se krásou prvních tulipánů a hyacintů. Ha! Kdepak, tráva už začíná růst jak šílená a první kopřivy se na tebe vyzývavě dívají se slovy. „Cha, naivní holčičko, zase sis nekoupila ty pracovní rukavice.“ Tenhle rok koupila, tak bacha na mne, vy bestie žahavé.

Květen. Kompost přetéká posekanou trávou, v záhoncích se plevel chystá k frontálnímu útoku na moje záda. Sázím zeleninu. V porovnání se sousedy, kteří sází vše, od cibule po brambory, jsem břídil, který si vystačí jen s darovanými rajčaty, koupenou cuketou a tchyninými okurkami. Jo, nezapadám. Ale ráda číhám v záloze s tím, že někdy sousedy překvapím tím, že nejsem tak marná. Třeba tak, když se z našeho zahradního altánu linou vůně grilovaného masa a vsadím zánovní holínky, které nemám, na to, že je jim v tu chvíli jedno, kolik mám zeleninových záhonků a marně polykají sliny.

Červen je v podstatě dobrý měsíc. Na zahradě mi sice dávno ujel vlak, ale můžu se spokojeně vymlouvat na alergii na trávy, stačí se tvářit zbědovaně, kýchat, kašlat, frkat tak, aby bylo všem jasné, že na zahradě prostě dělat tolik nemůžu. Soustředím se na zalévání truhlíků, pojídání třešní a přesvědčování sama sebe tím, že zítra je taky den. Koneckonců, je zahradní poločas, ne.

Červenec přichází s pomocnou rukou. Žhnoucí slunce ubírá trávě energii, tudíž je čas osvobodit rajčata a záhony od plevele, sklízet cukety a první rajské a dělat povidla. To je doba, kdy usínám v noci na zahradě vyčerpáním a místo abych si užívala hvězdnou oblohu, mám jablečné halucinace. Náš letňák se občas prostě snaží. Až moc. Květníky už si žijí vlastním životem, ale naštěstí vypadají dobře. Ještěrky si spokojeně haraší na sklípku, ježci podupávají za kolnou a léto je v plném proudu.

Srpen předznamenává podzim. Bezva na něm je, že už si nekladu žádné nerealistické cíle s odůvodněním, že to už stejně nemá cenu, počká to na příští rok a v podstatě, že jo, mám zahradu ráda takovou, jaká je. :-)))

V září si naše veverka začíná do velkých květníků schovávat oříšky, co tam schovává v dubnu netuším, ale už jsme ji tam, tu potvoru, zase viděli rýt. Když je co, tak suším a trhám a s trávou si už vrásky vůbec nedělám. Stejně ji brzy schová padající listí.

Říjen je měsíc, kdy se se zahradou neochotně loučím a zazimováváme. V podstatě je mi líto, že přichází listopad a prosinec, kdy zahrada ztichne. Ale teď zticha není. Tráva roste jak kráva. A víkend se blíží.

Článek Rajčata, epizoda druhá se nejdříve objevil na Avante.

“Heleno, nechceš si zkusit vypěstovat rajčata?”

“No, já ti nevím,” koktám a blednu při představě toho, jak se snažím neurvat kořínky při marném pokusu šetrně vyndat rajče z hlíny.”

“Nevejdou se mi do skleníku” pokračuje starostlivě Jarka a já tuším, že jsme právě dospěly do další fáze mé zahradnické výuky. Začínám cítit svoji prohru a jako bych viděla tu novou zahradní lopatku letící vzduchem se slovy. “proč sis mne před týdnem teda kupovala?”

“No.” skoro koktám. Netuší, jak nenávidím přepichování. 

“Budu je muset zlomit a hodit na kompost.” Dobře ví, jak na mne. Ochotně totiž adoptuju veškerou zeleninu, co by se měla vyhodit. Kytky Jarka naštěstí nepěstuje.

“No tak pokud bys je měla vyhodit.” V duchu vidím úhlednou řadu kelímků se žlutými rajčaty na okně a zahradnické tele snažící se původnímu majiteli vysvětlit, proč je všechny svou péčí oddělalo. Jarka na nic nečeká a vrací se s rajčaty.

“Tady, hlavně neměň tu hlínu a nedávej jim kupovanou.” (do háje, asi mě viděla, jak tahám pytle s koupeným kompostem). “Tahle hlína je vyhnojená.”

“Dobře.” Zoufale přikývnu.

“Když mi zbydou nějaké ze skleníku, dám ti.” Stupňuje Jarka tlak. 

“Děkuju moc.” Odcházím domů jako spráskaný pes. Měsíc do zmrzlejch. Budou muset přežít měsíc.

Neboj se,” volá na mne Jarka povzbudivě. “Kdybys viděla jak hnusný žlutý z kelímku si někteří sází…”

Omluvně se na ně podívám. Tak do toho, maturita z račatovědy je za rohem. A když zvládnu pěstovat avokádo, musím dát i rajče. Začali jsme tak, že jsem je uvítala a vysvětlila jim, že mají za měsíc vypadat jako to avokádo.

Článek Rajčata, epizoda první se nejdříve objevil na Avante.

„Už aby byl konec,“ hlásili jsme si vždy od počátku června, zatímco jsme sledovali vzrůstající nesoustředěnost a neochotu našich svěřenců k čemukoli. Jak by ne. Už se viděli v plavkách u moře nebo u rybníka, když se z mlhy jejich snění vynořila jejich úča se seznam nepravidelných sloves v ruce. Mrcha.

Trpělivost a příčetnost učitelů klesá úměrně s pískem v pomyslných přesýpacích hodinách odměřujících konec roku. Začíná to vždycky stejně. Vyčerpáním a pocit, že člověk nechce vystrčit nos ze dveří kabinetu. Konec roku je jako sklenice vychlazeného piva v horkém dni, jako postel s prachovou peřinou, sklenička vína ve vaně plné bublinek, svíčková se šesti, západ slunce na horizontu, kdy obloha pomalu tmavne.

„Tak kolik ještě?“ Kolega se ti naklání přes rameno a pozoruje, jak škrtáš další den v kalendáři.

„Dvacet.“ 

Odchází jako spráskaný a ty třesoucí se rukou se rukou saháš do pytlíku s višněmi v čokoládě. Zvoní. Pomalu si vkládáš čokošku do pusy s vědomím, že třídu nemusíš hledat, stačí jít za tím řevem. „Dvacet. Ještě dvacet.“ Ne čokolád. Dnů!!

S koncem školního roku začíná mozek zpomalovat a kupí se množství přeřeků. Pokoušíš se soustředit. Marně. Ti roztomilí drahoušci vůbec netuší, že ten, kdo se tady těší na prázdniny nejvíc, jsi ty. Když píší slohovku, procházíš se po třídě za nenávistných pohledů všech těch, kteří kvůli tobě musí schovat taháky. „Tvůj tahák je mi úplně buřt,“ pomyslíš si, když vidíš, jak uhýbají pohledem. „Ještě chvíli a usnula bych, musím se hýbat.“

Maturitní ročník, tam ti kluci při slohovce kreslí obrázek. S nápisem: „Budeš mi chybět francouzštino.“ Se srdíčkem. A co je na tom obrázku? Fotbalista v dresu a s klubovým číslem. Paris Saint-Germain? Manchester? Ronaldo? Ale ne, je to ten z Barcelony a napsali o něm pár vět a dokonce francouzsky. V podstatě se ti uleví, protože to tím pádem nemusíš nic opravovat, stačí napsat do klasifikace pětku. Nejhorší na tom je, že je v podstatě chápeš a poté, co je necháš si tu pětku prohlédnout, si ty kresby schováš na památku s pocitem, že něco jsi do nich přece jen narvala.

A pak je tu. Konečně. Konec školního roku je den s velkým D. Učitelé se tváří jako pod vlivem omamných látek v podobě záplavy endorfinů. Svět je růžový a báječný. Míjíme se s pocitem nepopsaného štěstí a po pracovní době to odcházíme oslavit. Jako by to bylo včera, co jsem opustila státní školství. Ale na vlnu kolegů ze státního školství se nalaďuji každoročně. Ten pocit štěstí, pohody a očekávání je tu pořád, i když jsou moji studenti báječní a práci s nimi miluji. Zaklapávám počítač se šťastným úsměvem a prohlížím poznámky, kdo vlastně pokračuje přes léto. Tento rok tedy byl!!!

Poprvé za moji kariéru soukromého učitele, se část studentů dobrovolně učila o jarních prázdninách a Velikonocích.

Poprvé maturanti pokračovali s výukou až do konce června.

Poprvé za mnou student přijel s kytkou až domů, protože ten den jsem učila online.

Poprvé jsem nevěděla, jestli budu učit prezenčně, nebo online, vlastně jsem nevěděla často vůbec nic.

Poprvé jsem kvůli učení musela pročítat stránky Ministerstva zdravotnictví.

Poprvé jsem učila přes telefon (včera), poté, co mi můj nešťastný student volal, že nezná heslo do mamky počítače a na svém počítači má na internet a mobil tu dětskou pojistku, nebo co to je a mamka není doma a nebere telefon. (prosím vás, rodiče, nastavte jim to tam nějak na tu hodinu, ať se můžou učit). Zkrátka, co jsem myslela, že nikdy nepůjde, jde.

„Jak se to píše?“ „Máš jinou verzi učebnice, je to buď o dvě stránky vpřed nebo vzad.“ „Nemáš zapnutý mikrofon“ „Vidíš mne?“ „Slyšíš mne?“ „Přeskoč reklamy u videa.“ „Jak se to píše máš v chatu.“ „Stáhni si to.“ „Pošli mi úkol přes WhatsAp.“

Moji milí kolegové, učitelé, ředitelé, krásné léto a ať je ten další rok zase nudně normální.

Článek Konec školního roku aneb učitelská :-) se nejdříve objevil na Avante.

Mít chalupu na kraji hraničního pásma bylo dobrodružství. Pozorovala jsem pohraničníky s vysílačkou na zádech chodící na obchůzky a fascinovaně sledovala německé ovčáky, které občas vodili s sebou. Kluci se chudáci na rotě asi dost nudili, jeden z nich se u mne zastavoval pravidelně na své obchůzce, u takové strouhy pod lesem, kam jsem chodila lovit pulce. Mamka to vyhodnotila jako neškodnou zábavu, ovšem do doby, než se z lesa ladnými pohyby vyhnala veliká užovka, která v mé strouze začala mé pulčí kamarády požírat. Pozorovala jsem ji a nemohla odtrhnout oči. Až když se odplazila zpátky do lesa, rozběhla jsem se domů a křičela. “Mami, mami, je tam had.”

Chudák mamka, vzpomínám si, jak mi vyděšeně běžela naproti a od té doby mi tam zakazovala chodit. Přece jen, byla jsem pětiletý špunt. A ne, nebyla nezodpovědná, moje pulcárna byla od chaty sotva 200 metrů, Šumava v okraji hraničního pásma byla, až na hady, v té době velmi bezpečný svět. Ale zpět k tomu vojákovi, co jsem si s ním povídala. Jednou mi řekl, že se jde rozloučit, protože mu končí služba, jede domů a bude se ženit. Vzpomněl by si, na blonďatou ukoptěnou cácorku? 

“Co tady děláš?“ zeptal se mne, když jsme se viděli poprvé.

“Chytám pulce,” cítila jsem se tehdy tak důležitě, až se musím smát. Ale tak se asi cítí pětiletý caparti, když se o ně zajímají dospělí. 

Co asi teď dělá? Byl určitě na vojně, tak vlastně musel být jen o cca 15 let starší než já. 

Když zmizela železná opona, otevřelo se přede mnou království hlubokého lesa. Lhala jsem, přiznávám, nesměla jsem tam, a máma by mne v té době asi zabila. Ale, no jo no. Našla jsem si cestu přes močály v loukách pod vodárnou odkud jsem své oblíbené sousedce nosila nádherné tmavě fialové květiny. Ovšem jen do té doby, než ji navštívil místní hajný a s nesmírným údivem se jí zeptal, odkud je má.

„Od dívenky že sousedství,” řekla mu prý tehdy.

„Tak se jí zeptejte, kde přesně je trhá, ať to místo najdu.”

Tehdy jsem se dozvěděla, že jim nosím prstnatec májový, jednu z našich nejpřísněji chráněných orchidejí. Od toho dne jsem se jich nedotkla, splnila jsem slib daný přes prostředníka hajnému a každý rok chodila sledovat, jak se jim vede. Ještě teď se cítím provinile. 

Pronikala jsem stále hlouběji do zakázaného lesa, věděla jsem, kdy mne mamka volá a bylo snadné se vymluvit, že jsem ji neslyšela. Později se k mým výpravám přidali moji dva kamarádi ze sousedství a můj brácha. Lezli jsme potokem pod mostem, běhali po loukách a lesích, stavěli bunkry, hledali prázdné světlice v bývalém pásmu, lezli na střechu vodárny a po stromech. 

No a vždycky, když má prázdniny přijel bratránek Jirka, kterého naši považovali za staršího a rozumnějšího (jak mohli být tak naivní nechápu), dostala naše dobrodružství větší grády. Víte, že se z prázdných vojenských světlic dají dělat skvělé dýmovnice? Já to taky nevěděla.

Dnes, když jsem šla zkontrolovat svá místa, se to stalo. Jsem, řekli anglicky mluvící, v češtině to tak elegantně nejde, jsem childhoodsick. 

Chybí mi dětství a ta stará Šumava mého dětství. Lesy nepoznamenané kůrovcem, plné vody, klid, nezastavěná stráň. Nikdy jsem si asi plně neuvědomovala, jaké jsem měla štěstí. A kolik mi dětství tady, i když jen víkendové a prázdninové, vlastně dalo. Až teď jako dospělá jsem si uvědomila, jak jsem s lesy pořád spjatá. Ale kde jsem dostala ten kvalitní základ, to mi došlo až dlouho v dospělosti. Dnes jsem byla zkontrolovat poslední místa, která jsou stále ještě stejná. Jeden z posledních starých smrků impozantních smrků je pryč. Kůrovec, bohužel, Rudsko svírá čím dál těsněji. Trvalo to, ale došel až sem. Ale mám v lese pár svých milovaných starých buků. Drží se. Moje milované louky se solitérními smrky taky. 

Vím, že si Šumava poradí. Ale ta moje odchází. Dnes mám své Šumavské království zase pro sebe. Jen je to jiné a já bych chtěla alespoň na chvíli vrátit čas.

Článek Nostalgie dětství se nejdříve objevil na Avante.