Je to ojedinělá kombinace přesně toho, co mám ráda. Moře, vysoké hory, vinice zasazené na příkrých svazích, jejichž produkci můžete dle libosti ochutnávat v místní restauracích, malebné přístavy, často složené z domů, jejichž fasády vás oslní všemi odstíny růžové a červené (ne náhodou, la Côte Vermeille se do češtiny dá přeložit jako Ruměné, Rudé, nebo Červené pobřeží), místa, kde se mísí vůně grilovaných ryb, slaného mořského vzduchu a omamná vůně kvetoucích vistárií, pěšinky podél pobřeží, kudy si můžete, se sváčou v batohu, vyšlápnout na túru se zastaveními u některého z kouzelných výhledů do malebných zátok nebo se vykoupat na jedné z mnoha pláží a plážiček. A pokud se nebojíte ostřejších výšlapů, vyjděte si k věži Madeloc (La Tour de Madeloc), od které se vám otevře nádherný výhled na celé pobřeží, Pyreneje a na část pláží podél Lvího zálivu (le Golfe du Lion). 

Pokud vyloženě neplánujete koupací dovolenou a chcete zažít pobřeží jinak, doporučuji vám vyrazit v druhé polovině dubna, nebo začátkem května. V té době totiž pobřeží rozkvétá a vy se můžete radovat z nepřeberného množství květin, které v parném létě bohužel neuvidíte. Plus, když si vyšlápnete do Pyrenejí, je to pořád ještě snesitelné. Já osobně jsem milovník téhle úžasné scenérie, kdy všechno kvete, vinná réva je svěže zelená a počasí umí překvapit nějakou tou přeháňkou. V sezóně je to trochu nudnější, la Côte Vermeille patří k jedněm z nejslunnějších míst ve Francii. Ale, koneckonců, užívat si pláže, sluníčka a života v místních přístavech také vůbec není špatné.

Pokud pojedete směrem od Španělska, tak jako my, držte se silnice D914, která se vine podél pobřeží, pokud od nás z Čech, najeďte nad městem Perpignan na D81 a začněte svou pouť podél pobřeží tam. Ohledně letovisek, kde se ubytovat, za sebe rozhodně doporučuji Collioure.

Collioure je nejkrásnější městečko na Côte Vermeille. Řekla bych, že je až kýčovitě krásné. Kde jinde najdete původně templářský hrad přímo ve městě na břehu moře, opevněný maják s kostelem, kapli na skalisku v moři a na to vše dohlíží dvě pevnosti a jeden starý větrný mlýn. A to vše v kulisách růžových, červených a jinak barevných domečků, které stály u zrodu uměleckého směru Fauvismus. Fauvisté, namátkou budu jmenovat třeba Matisse, Collioure milovali a malovali, a Collioure jim tu lásku i dlouho po jejich smrti vrací. Můžete se tady projít po Stezce Fauvismu, kde vás cestou budou provázet tištěné reprodukce obrazů, zachycující nejen místa, kudy procházíte. A nebo si zajít do zdejšího muzea Fauvismu.

Pokud budete mít štěstí a budete v Coullioure ve středu nebo v sobotu, koná se tu trh, na kterém si budete moci nakoupit, a předtím i ochutnat řemeslné salámy, sýry, místní vína atd. A když si dáte večeři nebo oběd v některé z místních restaurací, můžete ochutnat Colliourskou specialitu, ančovičky, které se v místní továrničce připravující stále stejným postupem, ručně se nasolují. Colliourské ančovičky je zkrátka pojem. Zdejší kuchyně je hold jak francouzské, tak katalánské kuchyni. La Côte Vermeille je totiž místo, kde se prolínají francouzské, katalánské a španělské dějiny a je to pořád vidět. Region Languedoc-Rousillon, do kterého patří, tedy konkrétně Rousillon (neplést s ikonickým okrovým městečkem v Provence, společný mají jen název a rudou barvu půdy a skal) je původně středověké hrabství Rosselló s hlavním městem Perpignan, které spadalo pod Katalánsko. Francii připadlo až v roce 1659, kdy Španělsko s Francií uzavřelo takzvaný Pyrenejský mír. Nehodlám vás tu nudit historickými fakty, myslím, že pokud vás bude zajímat exkurz do komplikované katalánské historie, najdete si ta fakta sami, podstatná informace, kterou vám tím chci sdělit je ta, že nad spoustou historických památek uvidíte vlát vlajku se žluto červenými pruhy. Což může překvapit a je dobré vědět, že je to vlajka Katalánska, ke kterému se místní stále hlásí.

Malá odbočka, pokud jste byli v Katalánsku, v tom španělském, někdy si všimněte stejné vlajky, ale s modrým klínem a bílou hvězdou (nebo žlutým klínem a červenou hvězdou). To je vlajka Katalánského hnutí za nezávislost na Španělsku. 

Každopádně, Collioure stojí za návštěvu a za jeden den ho prozkoumat nestihnete. Doporučuji si na něj vyhradit dny dva a návštěvu si užít. Ubytovat se je určitě dobré přímo ve městě, pokud pojedete autem, ideálně hledejte ubytování s možností parkování, protože umístit vozidlo je poměrně náročná záležitost.

A kam se zatoulat? Určitě si projděte hrad, pohledy z jeho hradeb na městečko a směrem do Pyrenejí za to rozhodně stojí, pokud budete mít štěstí a bude již opravený, zajděte do kostelíku Notre-Dame-des-Anges, který poznáte podle věže, která je hned vedle. Že vypadá poněkud zvláštně a ke kostelíku se jakoby nehodí? Máte pravdu, je to totiž bývalý maják, který byl do kostela zakomponován později jako zvonice a zároveň stavba, která je něco jako podpis města Collioure, vidíte ji a víte, která bije. A na věži sice podle všeho nic nebije (pokud se to zrovna neopravuje), ale její součástí jsou hodiny, které vám připomenou, kolik je hodin, kdybyste se zapomněli na pláži u ní. Stejně vám asi ten kostelík vrtá v hlavě svojí překvapivou strohostí. Máte pravdu. Když totiž Coullioure připadlo Francii, posílal tam Ludvík XIV. svého oblíbeného vojenského architekta, toho, který má hrobku v pařížské Invalidovně, dotáhl to díky svým schopnostem navrhovat pevnosti až do hodnosti maršála a pokud ve Francii uvidíte nějakou pevnost a řeknete jeho jméno, tak se většinou nespletete. Postavil (tedy ne on, potili se jiní, on slízl smetanu) celkem asi 33 nových pevností a okolo 300 jich modernizoval. A ten génius není nikdo jiný než Vauban, celým jménem Sébastien Le Prestre, markýz de Vauban. Pokud neznáte, tenhle pán je jedním z nejuznávanějších vojenských architektů Evropy. Ale zpět ke Colliouru. Máme 17.století, Pyrenejský mír je poměrně čerstvý a král Slunce potřebuje, aby se jeho architekt podíval na nové přírůstky koruny a vytunil je, kdyby náhodou Španělsko napadlo, že by ta území zase chtělo zpět. 

Vauban tedy navrhuje úpravu Collioure tak, aby město odpovídalo tehdejším vojenským požadavkům. Přitom dochází k lehkému „očesání“ kostela a úpravy jeho okolí. Po prohlídce kostela si zajděte ke kapli Svatého Vincenta. Tato nenápadná kaplička pochází z roku 1701 a od ní se po molu dostanete až k majáku, odkud je nádherný výhled na celý přístav.

Pokud zatoužíte po výšlapu, zajděte si ke starému větrnému mlýnu nad městem a odtud dál můžete protáhnout svaly výstupem k pevnosti Saint-Elme. Tu samozřejmě Vauban upravil také.

A pokud se vám bude chtít na chvíli Collioure opustit a vyrazit do hor, můžete vyrazit k la Tour de Madeloc, o které už jsem psala. Pokud se k ní budete přiblížit autem, jeďte po D86, což je jediná širší silnice, která tam vede. My jsme po ní bohužel celou cestu nejeli. A věřte mi, že zkratky na jedno auto, kde máte z jedné strany úbočí hory a z druhé sráz, to není úplně ono. Tedy ani tahle větší silnice není žádný výhra, ale je mnohem lepší. Před cestou, kudy se pak musíte vydat, se dá zaparkovat podél silnice, ale moc míst tam není, tudíž doporučuji si přivstat. Odměnou vám budou skutečně nádherné výhledy. A pokud si to tady vyberete na jarní turistiku a rozhodnete se strávit celý den na túrách, nezapomeňte se také projít po cestě kolem pobřeží. Plus, dobrý piknik s sebou.

Tipy a odkazy:

Ohledně ubytování, pokud se chcete rozmazlit, tohle není úplně levná záležitost, ale litovat rozhodně nebudete. Malý kousek ráje přímo u hradu a ideální místo, kde oslavit něco významnějšího. https://www.hotel-casa-pairal.com/en

Informace o Collioure:

Moc pěkné shrnutí, včetně tipů najdete tady:

http://www.visitcollioure.co.uk

A nesmí chybět odkaz na víno, takže pokud jste vinaři, něco v angličtině, ale nebojte, ať půjdete kupovat víno kamkoli (trh, vinař, obchod), dají vám ochutnat.:-)

Článek V zajetí moře, Pyrenejí a ančoviček se nejdříve objevil na Avante.

Článek Proč bych už nikdy neměla učit dějepis se nejdříve objevil na Avante.

 „Bohužel, pokoj, co chcete už nemáme, byl by volný jiný, ale na patře opravujeme parkety, tak pokud by vám to nevadilo?“ Vadilo, rádi si tam užíváme klid a jedinečnou atmosféru, tak jsme se rozhodli, že tam pojedeme jindy a vybereme náhradní místo. A když to měl být zámek, co zkusit jiný? Po chvíli hledání mi do oka padl Červený Hrádek, který jsem našla vlastně úplnou náhodou. Cena fajn a počkat, mají i wellness. A prima, Chomutovsko také vůbec neznáme. Zvedla jsem telefon. 

„Ano, měla bych volno na soukromý pronájem wellness, ale už jen v neděli ve 14:00,“ hlásí milá paní recepční na druhém konci. Museli jsme se rozhodnout hodně rychle. Tak jsem koukla na okolí, zámek schovaný v lese, vypadá to moc pěkně. Tak šup.

Místo obvyklého těšení se na nové průzkumné výpravy přišel šok. Rusko napadlo Ukrajinu. Vidina víkendu byla najednou něco, co člověku nepřináší žádnou radost a přípravy probíhaly v podstatě na autopilota, protože myšlenky se mi toulaly všude jinde, než u místa, kam jsme měli jet. Tentokrát jsme vyjeli bez jakékoli přípravy. Jen tak. Cestou míjíme armádní konvoj, který nám připomíná, že svět je najednou bolestně jiný. Po krátké zastávce u rozhledny v Kryrech jsme se konečně dostali do Jirkova. Za chvíli se před námi objevila impozantní budova zámku. Na první pohled svou polohou prozrazuje, že na jeho místě stával hrad. Vystoupili jsme z auta, šli ho obejít a cestou narazili na ceduli. Jako milovník historie čtu poctivě většinou všechno a ani tentokrát to nebylo jiné.

Až před tou cedulí jsem zjistila, že budeme trávit dvě noci v zámku, kde se rozhodovali dějiny předválečného Československa. Na Červeném hrádku se totiž setkal lord Runciman s Konrádem Heinleinem a K.H.Frankem. A tam mu také představili požadavky Sudetských Němců. A kam to vedlo dál, víme všichni. K Mnichovu. V šoku jsem se dívala na vlídně působící žluté průčelí zámku. Symbolika toho místa a bolest těch, kteří právě trpí a bojují se stejným pocitem zrady, hořkosti a křivdy o svoji zem… Srdce se mi sevřelo. Stejně tak, jako když teď sedím v tichu pokoje a hlavou se mi honí nejrůznější představy. „Opravdu jim to Runciman tehdy všechno věřil? Nebo mu to bylo jedno? A jak je to teď?“ 

Byli jsme si trochu protáhnout nohy v oboře. Je to místo, kde se čas zastavil. Stará míčovna v dezolátním stavu se schody porostlými mechem, jakoby svou atmosférou přivolávala vzpomínky na doby dávno minulé, kdy se tu procházeli členové Heinleinovců. Spojení s historií ještě zintenzivňovala nádhera stromů kolem, velkolepých buků a dubů. Krásné místo. Krásné místo, jen lidské dějiny se všemi svými bolestmi a nesmyslnými spory mi to všechno kazily. Příroda nemůže za nejagresivnější druh, kterému dala život. Za nás. 

Padá noc. Nevypadá, že by nás tu bylo přes noc nijak moc. Venku stojí kromě toho našeho ještě tři auta s německou značkou. Recepční zavírá hlavní bránu a nádvoří se halí do tmy. V pokoji, se skleničkou vína v ruce jsem v duchu na několika místech zároveň. Osud nás skutečně vede podivnými cestami. Před válkou místu, kde se chystáme spát, říkali jinak. Rothenburg.

Článek Víkendová se nejdříve objevil na Avante.

„Není umění vařit se solí. Bez soli, to je umění,“ říká Jan Werich jako král Já první v pohádce Sůl nad zlato. Na světě existuje mnoho druhů rozkoší. A jídlo je jedna z nich. Samozřejmě, má se jíst proto, abychom žili, ne žít proto, abychom jedli. Ale od chvíle, co si první člověk osolil nad ohněm se opékajícího mamuta, nebo co to tehdy vlastně bylo, se z jídla stalo něco víc, než jen nástroj k přežití. A ze soli, z té se stalo bílé zlato.

Pohodlně usazená na sedačce spolujezdce si prohlížím krajinu kolem. Jsme ve Francii, v pohoří Jura. V království lesů, hlubokých údolí a divokých říček. Jedna z nich teče pod námi. La Furieuse, nevelká, s křišťálově čistou vodou, spěchá opačným směrem než my. Její název naznačuje, co všechno dokáže, La Furieuse totiž znamená Zuřivá, ta, která se kdykoli dokáže proměnit v běsnící živel, který s sebou bere vše, co potká. V podstatě charakterizuje drsnou krásu Jury, pohoří, kde si musíte dávat pozor na časté bouřky a chlad i v parném létě.

Naším cílem je Salins-les-Bains, ve středověku druhé největší město Franche-Comté. Ukryté v hluboko zaříznutém údolí, chráněném dvěma impozantními pevnostmi, na břehu La Furieuse, bylo zdrojem bohatství francouzských králů. 

Na břehu řeky stojí nevysoká kamenná stavba. Nezasvěcený návštěvník by rozhodně nepoznal, před čím se ocitl. Stojíme před La Grande Saline (Velkým Solivarem). V 17. století tohle nenápadné místo dokázalo vyprodukovat neuvěřitelných 14 000 tun soli a zásobovalo jí Burgundsko, část Švýcarska a Flandry. Na tomhle místě se z podzemí čerpala slaná voda, ze které se poté odpařováním získávala sůl. Pokud tam budete nezapomeňte jít na prohlídku. Stojí to za to. Počkejte si na okamžik, kdy budete stát s očima otevřenýma úžasem v obrovské podzemní galerii, která spíš připomíná katedrálu. Jo a také se nezapomeňte zastavit na záchodě, než budete odcházet. Protože, viděli jste už někdy takový záchod? 

Pokud budete mít čas, projděte se městem. Na břehu La Furieuse, zavřete oči a zkuste si to představit, opevněné město chráněné pevnostmi, město, které žilo samo pro sebe, kde z 8000 obyvatel 800 pracovalo právě v solivaru. Kopyta koní, lomození povozů, kouř z komínů. Jaký to byl asi život? Bílá sůl padající do pytlů a chystajících se na cestu dál. Vůně dřeva, které se používalo v solivaru jako palivo.

Vítejte, pane Ledoux,“ návštěva inspektora královských solivarů ve Franche-Comté jistě nebyla záležitost, ze které by měli v Salins-les-Bains radost, koneckonců slovo inspektor a inspekce zrovna nejsou slova, která by někdo z nás miloval, ale kdo ví, jestli v Salins-les-Bains tehdy tušili, koho mají před sebou. 

Claude Nicolas Ledoux, architekt a oblíbenec francouzské aristokracie. Člověk, který měl blízko k samotnému králi, Ludvíku XV., pro jeho milenku, Madame du Barry, dokonce navrhoval tři paláce. Jeho známosti ho nakonec stály i jeho kariéru, protože po vypuknutí francouzské revoluce všichni, kdo měli cokoli společného s dvorem, upadli v hlubokou nemilost. Ale to je jiný příběh. Pro nás je Claude Ledoux člověk, jehož hvězda stoupá. Solivary řeší problém. Pro svůj provoz, potřebují obrovské množství dřeva. A tady začíná příběh nového královského solivaru v Arc-en-Sananc.

Představte si les. Obrovský les. Třetí největší les ve Francii. Právě toto místo, bylo vybráno pro stavbu nového solivaru. Efektivního s dostatečnými zdroji paliva. Co na to, že tam chyběla slaná voda, to už pro tehdejší inženýry nebyla překážka, ta sem ze Salins-les-Bains putovala 20ti kilometrovým potrubím. A autorem nového solivaru nebyl nikdo jiný, než náš inspektor Claude Nicolas Ledoux. Co na tom, že se jeho návrhům král ze začátku smál, futuristického architekta to neodradilo. Roku 1779 byl solivar dostavěn a svému účelu sloužil až do roku 1895, kdy se tento způsob výroby soli stal nekonkurenceschopným. Prohlédněte si komplex se zajímavými zahrady a muzeem Clauda Ledouxe, kde si můžete prohlédnout jeho nerealizované projekty. Je to opravdu zajímavá podívaná. Protože tenhle architekt byl vizionář. A nezapomeňte si projít zdejší zahrady.

Článek Sůl nad zlato aneb sůl pro francouzského krále  se nejdříve objevil na Avante.

Skoky vás ohromí nádhernou polohou, a hlavně obrovským poutním kostelem. Odtud pochází úsloví Panenko Skákavá, kvůli dotykovému obrazu, který se k věřícím spouštěl při bohoslužbách. Místu se připisují zázraky, ten poslední si Skoky připsaly, když se dva zloději pokusili ukrást střechu a báně kostela. Jeden z nich se ale i s nimi zřítil dolů a jen zázrakem pád přežil. Když sem se do té výšky dívala, nechápala jsem to. Jak mohl přežít?

To místo si vás přitáhne, donutí rozjímat a přemýšlet o nicotnosti vlastní existence a síle, která vás přitáhne k rodné hroudě, i když celý život prožijete v jiné zemi, jak dokládá hrob poslední pohřbené na místním hřbitově.  

Spolek dobrovolníků, který se o Skoky stará si připsal už celou řadu úspěchů. Kostel má nové báně, ve kterých mají sídlo holoubci, kteří vás po procházce doprovází svým vrkáním, odkoupil jednu z pár ještě stojících budov, bývalý hostinec s ještě viditelným německým nápisem, vysekali stezky mezi ruinami domů a vrací Skoky pomalu do života. Premonstráti z Teplé do kostela vrátili bohoslužby, místní hřbitov má opravenou márnici. Všimněte si také polohy kostela, je vystaven v údolí, kudy vedl potok, i s tím ale stavitel chytře počítal. Nechte se okouzlit. A nechte na sebe působit atmosféru měnících se časů, kdy člověk uvědomí, že nic v životě není samozřejmé a tíha vlastních problémů mu v té chvíli přijde nicotná. Asi proto mne to teď v době kovidové, táhne do zapomenutých končin Čech víc než kdy jindy. Forma terapie, která funguje dokonale.

A když se budete potulovat okolím Skoků, nezapomeňte se podívat do Bochova. Ale o tom bude zase jiné povídání. Tohle místo si totiž zaslouží samostatné povídání. A pokud vás tohle povídání zaujalo, zaskočte na https://www.skoky.eu

Článek Skoky se nejdříve objevil na Avante.

Takové jsou Burgundské kamenné vesničky a městečka, rozeseté po krajině jako ztracené perly, které se zatoulaly mezi místní vinice, lesy a říčky. Místa, kde na vás dýchne atmosféra starých časů, kde můžete přemítat nad těmi, kteří pohádkovými uličkami procházeli dávno před vámi a vídali stejné domky, stejná zákoutí. Kde můžete vypnout, obdivovat krásu všudypřítomných slezových růží a kochat se kamennými portály. Časy se mění, ale některá místa zůstávají stejná. Naštěstí. Burgundsko jich nabízí opravdu hodně. Dnes vás vezmu do třech z nich. 

Châteauneuf-en-Auxois

Těšíte se, jak budete relaxovat se sklenkou vína v ruce? To vás nezklamu, Burgundsko je vinařské srdce Francie, ale nezkoušejte si tu koupit Châteauneuf du Pape. Châteauneuf(ů), v překladu Nový(ch) hrad(ů), je ve Francii hned několik. Tak pozor, až ho budete zadávat do navigace. Tohle Châteauneuf se na vás bude pyšně dívat z výšky „svého“ kopce, a i kdybyste směřovali po sluneční dálnici (Autoroute du Soleil) někam úplně jinam, bude vám v hlavě hlodat otázka, co jste to právě minuli. Tak jsme se s Châteauneuf-en-Auxois seznámili my. Impozantní vesnice s hradem na osamělém kopci nedaleko dálnice mi utkvěla v paměti a následující rok už jsme mířili po úzké cestě do ještě užší vjezdové brány. Na brány vedoucí do nejkrásnějších francouzských vesniček si zvyknete, nebojte. Francouzi opravdu jezdí auty až do centra, jen málokdy se stane, že by bylo pro dopravu uzavřené. Je to proto, že se v těch krásných kamenných vesničkách stále žije, tak pozor na to, kde parkujete, každé auto tam má své místo, a tak se vám může snadno stát, že na vás místní stařenka začne volat, ať si ještě trochu popojedete, že se za chvíli vrátí její syn z práce. V Châteauneuf-en-Auxois se toho ale bát nemusíte, je tam velké veřejné parkoviště, které je zdarma.

Po cestě z parkoviště můžete obdivovat místní zahrádky, a pak už míříte do krásných uliček. Projděte si hrad, který vás okouzlí majestátní polohou na ostrohu s výhledem do krajiny. A nezapomeňte se zajít podívat na okouzlující kostelíček svatého Filipa a Jakuba schovaný přímo pod ním. 

Ale jestli vám něco můžu poradit, zůstaňte v Châteauneuf přes noc a užijte si romantické toulání nocí pod hvězdami s jedinečnou kulisou. A tak jako my, si předtím zajděte na romantickou večeři do Hostellerie du Château, která se vyznačuje příjemnou, tradiční burgundskou, domáckou kuchyní. A pokud budete nad jídelníčkem váhat, zkuste jako předkrm Œufs en meurette, což jsou vajíčka v teplé omáčce z vína. Pokud máte rádi houby, dejte si jako hlavní jídlo cokoli aux maurilles (na smržích). A nezapomeňte, Burgundsko je domovem skvělého hovězího plemene Charolais a také Dijonské hořtice. Tak se nedivte, když ke steaku dostanete košík s minimálně 15 druhy hořčice. A až si budete objednávat, nezapomeňte se podívat na menu, která jsou ve Francii v nabídce restaurací za fixní ceny, většinou výhodnější v tom, že dezert dostanete zdarma, oproti tomu, když byste si menu skládali sami z jídelního lístku.

A pokud se raději stravujete sami, Francie je na to vybavená, na spoustě míst najdete piknikové stoly, ale my si s sebou raději vozíme piknikovou deku, autoledničku a vždy, když se nám někde líbí, vytáhneme ji, obědváme a ten z nás, kdo neřídí si může dopřát i sklenku vína nebo Cidru. U Châteauneuf se na perfektní piknik nabízí jakékoli místo s výhledem na hrad u Burgundského kanálu (Canal de Bourgogne).

Semur-en-Auxois

„Nevídáno, neslýcháno.“ Louis de Funès v roli potměšilého pytláka a v roli vedlejší pak město Semur-en-Auxois, tyčící se nad říčkou Armaçon. Semur vás zaručeně okouzlí. Ať už budete fascinovaně pozorovat hru světel a barev v kostele Notre Dame, který je jednou z nejkrásnějších ukázek Burgundské gotiky s dochovanými středověkými vitrážemi, procházet se uličkami, kde se mísí polohrázděné domy s kamennými, obdivovat 6 bran vedoucích do města nebo se kochat pohledem na masivní opevnění města, nezapomeňte seběhnout schody k řece Armaçon, právě od ní jsou totiž nejkrásnější pohledy na město.Hlavně z ikonického Pont Pinard (můstku Pinard). Když se posadíte na zídku u řeky a pozorujete kulisu před sebou, nepřekvapilo by vás, kdyby zpoza rohu vykoukl Louis de Funèsse se svým typickým potměšilým výrazem ve tváři. Ale je na čase přesunout se o pár kilometrů dál, do Flavigny.

Flavigny-sur-Ozerain

Flavigny je půvabné městečko nad řekou Ozerain. Má historii sahající až do osmého století, kdy sem přicházejí Benediktýni, kteří si zde zakládají klášter svatého Petra, okolo kterého postupem času vzniká vesnice. Pokud chcete Flavigny poznat blíže, stačí si pustit film Čokoláda s Juliette Binoche a Johnny Deppem.

Rázem se přenesete do míst, kudy se prohání neposedný vítr, skáče neviditelný klokan Pantoufle a vzduchem se nese vůně sladkostí. Ony ty sladkosti nebyly jen filmové. Ve Flavigny se vyrábí proslulé anýzové pastilky, a to přímo v budově bývalého kláštera. V místní prodejně vás přivítá specifická vůně anýzu a vaše oči nebudou stačit vnímat plejádu oválných krabiček připravený k prodeji. Kávové, citronové, pomerančové a celá škála dalších. Budete si připadat jako v cukrárně u Vianne. Nezapomeňte také ochutnat jejich zmrzlinu před tím, než se ztratíte ve spleti uliček.

Článek Toulky Burgundskem aneb vesničky se nejdříve objevil na Avante.

Každý večer před spaním pokládám Siri záludnou otázku. 

„What’s the weather forecast for tomorrow?“

Bohužel odpověd’ je stále stejná.

„It is not looking good tomorrow.“

Zbytek už slyšet nechci. Spát jdu s pevným přesvědčením, že americký software nedokáže pochopit drsnou středoevropskou duši a přehání.

Ráno vyhlédnu z okna. Pokud vidím jinovatku, tahám ze skříně jeden normální a jeden tlustý svetr, to pod bundu ještě narvu. Pokud ji nevidím, beru jen jeden svetr. Podle úrovně sebemrskačské nálady se rozhoduju který. Oblečená vyrážím ke dveřím. V tom okamžiku se zvedá z deky Sam, který si uvědomil, že právě teď nastal čas dojíst snídani, kterou má v misce venku. Pouštím ho tam a mrznu. Bohužel jsem vypozorovala, že jeho apetit roste s klesající teplotou a dlužno dodat, že z této přímé úměry mám pramalou radost. Konečně ho pouštím domů a vyrážím.

Zhruba v tu chvíli se sousedi dále v ulici možná vydávají snídat a pozorují dění kolem francouzským oknem. Ti ovšem teploměr nepotřebují. Jako bych je slyšela.

„Táto, dneska se nějak loudá, bude tam tak deset stupňů.“

„Mámo, dneska jde rychle, bude kolem pěti.“

„Mámo, ta sakra přidala do kroku, je kolem nuly.“

„A sakra.“ 

„Co se děje, táto?“ 

„Má zimní bundu, je tak mínus pět.“ (Ano, i to se už stalo, zcela zbaběle jsem vytáhla vypranou a uloženou zimní bundu.)

Obecně bych ale měla být ráda, s klesající teplotou se výrazně zvyšuje moje výkonnost a co víc, na brutální stoupání mezi kilometry 1 a 2,3 se vyloženě těším. Po 30 minutách je mi konečně teplo. Radost ovšem netrvá dlouho, jakmile zpomalím, je mi zase zima. Ale otužovat se je trendy, tak co.

Ne, kecám, potřebuji nutně vytáhnout jarní maskovací verzi vzor 2 zahrnující krátké kalhoty a triko s dlouhým rukávem. Já chci teplo!

Článek Jen tak (postřeh třetí) se nejdříve objevil na Avante.

„To už jdete znova?” Ptá se mne s nefalšovaným úžasem stará paní stojící s pejsekem před svým domem.

„Ne, já se teprve vracím.”

„Až teď?” Přimhouří oči s výrazem hodný člena FBI. A já si představuji ten dovětek. „Normálně tady procházíte o 40 minut a tři sekundy dříve.”

„Tak já normálně chodím 11 kilometrů, ale dnes mi bylo v lese tak dobře, že jsem se tam zdržela.”

Je asi na čase změnit oblečení, současné maskování přestává stačit.

P.S. Ne,ty tepláky vám nevyfotím. Ale zbytek maskování ano, už stejně nezabírá. Pěkný den všem.

Článek Jen tak (postřeh druhý) se nejdříve objevil na Avante.

Kdo ze spoluobyvatelů má nově začínající vztah, podle loučení mezi dveřmi a dámy v negližé, kdo z vesnice se ráno na zahradě otužuje v modrém županu, kdo se prochází v bílém (župany tedy vídám až při návratu a nepravidelně), který pes je po ránu línější než a obvykle a s nervózním pohledem „zrychli než si všimnou, že na to dneska prdím” mne pozoruje z vyhřátého pelíšku, který pes mne rovnou pozoruje s pohledem „zase ty, ty cvoku, na tebe hlasivky plýtvat nebudu” kdo ještě nemá Covid, protože už odfičel do práce (to zjistím taky při návratu) a kolik slepic v noci sežrala kuna podle místy se povalujícího se peří. (To je fakultativní)

 Ráno vždy na stejném místě pozdravím dvojici pejskařek. Dneska jsem vyrazila o 10 minut dýl, abych jim poskytla tu možnost celý zbytek procházky spekulovat, kde asi jsem. Dámy ale překvapily a sešly jsme se všechny na stejném místě.

Když jsem jim řekla, že mi do toho hodily vidle, spiklenecky se usmály (což jsem si domyslela, přes tu roušku), a řekly mi, že byly dnes až u ohniště. A já zjistila, že nevím, kde je to ohniště!!! Zítra hledám ohniště. Život je adrenalin. (P.S. Děsí mne představa, že stejně jako já si všímám ostatních, všímají si i oni nás, tak jsem si koupila nové tepláky a začala nosit čepici.)

Článek Jen tak (postřeh první) se nejdříve objevil na Avante.

„No, miláčkové,“ povídám jim v intimní chvilce, kterou by Freud jistě s rozkoší rád analyzoval, „není ten správný čas.“

Z patra naše zelené zahradní království plné rozkvetlých třešní vypadalo klidně a idylicky, ale jako bych slyšela trávu růst a šneky kout plány na to, jak mi za temnotemné noci sežerou všechny vysazené lilie. Být vlastníkem zahrady je věc krásná, ale pokud je větší, rovněž vyžadující pořádné namasírování svalů, opalovací krém, staré hadry, Fiskars a schopnost dělat, že ty zaplevelené kouty máte proto, aby se zvířátka měla kam schovat.

Všechno začíná v lednu, zdánlivě nenápadně, ale v tu dobu není radno podcenit psychologickou přípravu na sezonu. Od kouřícího se svařáku se nejlépe spřádají plány na to, co vše se tento rok zušlechtí. Vyšší hladina alkoholu v krvi jemně zastírá schopnost vidět své skvělé nápady v reálných obrysech, ale spíš v tónech světle růžové. 

V únoru Láďa za vytahuje z bezpečného úkrytu motorovou pilu a štěpkovač. Toto období patří k mým oblíbeným, na ohýnku sloužícímu k pálení se dají opékat buřty, zahrada nesabotuje naši činnost divokým růstem, a když už toho má člověk dost, vymluví se na to, že je mu zima a uklidí se do tepla domu, a ještě později do horké vany plné levandulové pěny.

Březen je ve znamení vertikutace. Někdy si říkám, že vertikutujeme pro to, že nám chybí Samovy dolovací choutky, kdy se z obrovské díry, ze které koukal jen vlčí ohon, valilo obrovské množství hlíny. Mech neměl šanci, ale bohužel ani tráva. Březen je zároveň poslední měsíc, kdy se po zahradě rozhlížím s pocitem, že mám navrch. A s vědomím, že se to bohužel brzo změní.

Duben se obvykle hlásí svěžími zelenými lístky a květy vzbuzující falešný pocit bezpečí a touhu kochat se krásou prvních tulipánů a hyacintů. Ha! Kdepak, tráva už začíná růst jak šílená a první kopřivy se na tebe vyzývavě dívají se slovy. „Cha, naivní holčičko, zase sis nekoupila ty pracovní rukavice.“ Tenhle rok koupila, tak bacha na mne, vy bestie žahavé.

Květen. Kompost přetéká posekanou trávou, v záhoncích se plevel chystá k frontálnímu útoku na moje záda. Sázím zeleninu. V porovnání se sousedy, kteří sází vše, od cibule po brambory, jsem břídil, který si vystačí jen s darovanými rajčaty, koupenou cuketou a tchyninými okurkami. Jo, nezapadám. Ale ráda číhám v záloze s tím, že někdy sousedy překvapím tím, že nejsem tak marná. Třeba tak, když se z našeho zahradního altánu linou vůně grilovaného masa a vsadím zánovní holínky, které nemám, na to, že je jim v tu chvíli jedno, kolik mám zeleninových záhonků a marně polykají sliny.

Červen je v podstatě dobrý měsíc. Na zahradě mi sice dávno ujel vlak, ale můžu se spokojeně vymlouvat na alergii na trávy, stačí se tvářit zbědovaně, kýchat, kašlat, frkat tak, aby bylo všem jasné, že na zahradě prostě dělat tolik nemůžu. Soustředím se na zalévání truhlíků, pojídání třešní a přesvědčování sama sebe tím, že zítra je taky den. Koneckonců, je zahradní poločas, ne.

Červenec přichází s pomocnou rukou. Žhnoucí slunce ubírá trávě energii, tudíž je čas osvobodit rajčata a záhony od plevele, sklízet cukety a první rajské a dělat povidla. To je doba, kdy usínám v noci na zahradě vyčerpáním a místo abych si užívala hvězdnou oblohu, mám jablečné halucinace. Náš letňák se občas prostě snaží. Až moc. Květníky už si žijí vlastním životem, ale naštěstí vypadají dobře. Ještěrky si spokojeně haraší na sklípku, ježci podupávají za kolnou a léto je v plném proudu.

Srpen předznamenává podzim. Bezva na něm je, že už si nekladu žádné nerealistické cíle s odůvodněním, že to už stejně nemá cenu, počká to na příští rok a v podstatě, že jo, mám zahradu ráda takovou, jaká je. :-)))

V září si naše veverka začíná do velkých květníků schovávat oříšky, co tam schovává v dubnu netuším, ale už jsme ji tam, tu potvoru, zase viděli rýt. Když je co, tak suším a trhám a s trávou si už vrásky vůbec nedělám. Stejně ji brzy schová padající listí.

Říjen je měsíc, kdy se se zahradou neochotně loučím a zazimováváme. V podstatě je mi líto, že přichází listopad a prosinec, kdy zahrada ztichne. Ale teď zticha není. Tráva roste jak kráva. A víkend se blíží.

Článek Rajčata, epizoda druhá se nejdříve objevil na Avante.